Jdi na obsah Jdi na menu
 


NEPROJDOU - fiktivní příběh

4. 2. 2010
K opevnění jsem se dostal jako slepý k houslím. Mé jméno je Petr Lomník, ročník 1917. V rámci všeobecné mobilizace jsem musel nastoupit službu. Ve vojenské knížce jsem měl napsáno: spolehlivý, určení-ZÚ. Při odvodu mi řekli, že se jedná o zvláštní účely. Měl jsem se dostavit do kasáren v Budějicích. Maminka při odjezdu velmi plakala. Vyfasoval jsem výstroj a zbraň a šel se ubytovat na světnici. Jako záložník jsem již všechny zbraně znal a tudíž se můj výcvik omezil jen na střelby. Po několika dnech služby nás povolali na 1. HOP. Naložili nás na náklaďák a jelo se na jih. Zdálo se, že kamarádi z mojí roty budou kluci do nepohody... Všichni jsme byli napjatí jako struny a čekali, kdy se to spustí. Věřili jsme, že naše drahá Francie pomůže. Na korbě auta to pěkně fučelo, projížděli jsme Novou ves, Strážkovice. Pak najednou náš desátník zavelel: "Mužstvo vystupovááát !!!". Vyskákali jsme v plné polní (ještě že jsem byl jen střelec z pušky, nezáviděl jsem klukům s lehkým kulometem). Dal si nás nastoupit ve dvojřad. Teď teprve jsem zjistil, co to znamená to ZÚ. Sice jsem něco slyšel o opevnění, ale tady u osady Veselka jsem ho viděl poprvé na vlastní oči...

Byly to již od pohledu stavby bytelně stavěné, i když nás trochu zpočátku děsilo bojovat uvnitř. Po 4-5 nás rozdělili na službu do jednotlivých opevnění. Mě a kamarády přidělili do krytu č. 32, jeho levá střílna mířila do koryta Stropničky, pravá k sousedovi č. 33. Nazvali jsme si ho "Pod kapličkou", protože jedna pěkná byla na kopečku před ním. Překážky přes silnici proti tankům byly z větší části hotovy. Na překážkách mezi objekty jsme se museli podílet sami. Byla to úmorná práce, ruce jsem měl rozedřené od ostnatého drátu. Kol objektů jsem rovněž budovali překážku obvodovou, na níž jsme přivazovali prázdné plechovky. Vybavení bunkru bylo skromné, ač byl zvenku vesměs hotový (dělali jsme navíc jen drátěnou masku). Naštěstí jsme měli ventilátor a levý periskop. Mřížové dveře byly osazeny, ty druhé však nedodali-museli jsme stlouct z prken  po stavbě náhražku. Ku dvěma výtečným kulometům vz. 26 z Brna, jsem dostali dva závěsy, kterými jsme je upevnili v střílnách. Ze zbytků dřeva po stavbě jsme zhotovili stolek a z latí zařízení na noční palbu se záměrnými body. Munice jsme neměli moc, ale díky bohu nám ji další den dodali. Drželi jsme hlídky ve dne i v noci. Uvnitř objektu bylo neútulno, proto jsme se ubytovali venku nedaleko objektu v boudě po stavební firmě. Kulomety jsme rovněž vynesli do okopů před střílnami, aby jsme měli při začátku boje lepší přehled. Često jsme chodili na rozprávku ke klukům do okopu mezi objekty-měli tam moderní kulomet vz. 37, který jsem předtím nikdy neviděl. Jaká  to krásná zbraň ! Často jsem taky chodili do osady Veselky a Jedovar pro mlíko a vodu. Naštěstí zde byli všichni dobří Češi, dávali nám přečíst noviny, ze kterých jsme se dozvěděli o politické situaci...



Vědělo se, že Hitler něco chystá, jen to prasknout. Bylo 28. září večer. Cítili jsme, že se něco semele. Po hodině jsme se střídali ve stráži. Oba kulometné okopy podřimovaly. Schylovalo se  k 5. ranní. Najednou se vynořily od jihu 3 průzkumné letouny-díky tmě  a mlze nešlo rozeznat označení. Několikrát zakroužily nad linií. Stráž se mě chýlila ke konci, když na protějším kopci se ozval hluk, jakoby tankových motorů. Současně se na obzoru vyrojilo několik bombardérů. Pomyslel jsem si-je zle !!! Rychle seskočím z objektu a budím kamarády. U kulometů v okopech  se narychlo připravuje munice. Najednou je hučení letadel přímo nad námi a nedaleko před objektem vybue puma. Gejzíry země létají vysoko do vzduchu... Rychle se bežíme krýt zpět do objektu. Je slyšet ochromující dunění, naštěstí bednění to trochu tlumí. Tma jako v pytli. Asi po 20 minutách peklo ustává a my se odvažujeme vystrčit nos ven. Venku zkáza. Překážky jsou potrhané, naštěstí rozsocháče na silnici vydržely. Všude spoustu kráterů. Naše okopy naštěstí nepoškozeny. Rachot tankových pásů je slyšet čím dál blíž, na obzoru u Rankova vidíme již nepřítelské granátníky v rozvinuté sestavě. Tak přece !!! Naše kulomety začínají střílet dávkami, nepřítel zalehává a kryje se. Spouští kulometnou palbu, zní jako šicí stroj. Je jich jako much. Těžký kulomet v sousedním okopu střílí takřka bez přestání-vídím, jak ho chlapi musejí polévat vodou. Vidíme, jak se nepřítel brodí přes Stropnici. Naštěstí je letos hodně vody a tak to Němce pěkně odnáší. Snažíme se jim to znepříjemnit střelbou z karabin. Tanky přes vodu nemohou a tak se alespoň jejich kulomety a kanony pouští do našeho objektu nad svahem řeky. Kryjeme se    a zalézáme do pevnůstky. Ohlušující rachot, ještě pěriskopem vidíme gejzíry vody. Jeden tank hoří-naši dělostřelci z lesa před Strážkovicí zahájili palbu. Periskopem vidím, že se pěchota již přebrodila a směřuje k překážkám. Velitel nařizuje zahájit palbu do překážek. Naše dva kulomety  se plnou silou rozštěkají a donutíme Němce se krýt. Ventilátor řve a dovnitř vniká čerstvý vzduch-ovzduší v objektu se projasňuje. Honza vyměňuje jeden zásobník za druhým-zdá se, že střeliva je dosti. Bohužel vidíme jen na jednu stranu-sleduji žluté stopy našich střel. Němci padají jako zralé hrušky. Tohle byl zřejmě pouze průzkumný oddíl... Na chvíly se udělal klid. Když tu vidím, další skupinky přibíhající k překážkám-mají snazší cestu, protože jejich padlí spolubojovníci stačili náloží udělat v překážkách průchod. Do ochranného ucha neustále bije kanon z tanku za řekou. Snažíme se, aby nikdo nepronikl. Nepřítel se ovšem kryje v kráterech, situace se stala nepřehlednou-použili dýmové granáty. Najednou se ozve ohromná rána-vedlejší objekt dostal přímý zásah. Tohle přece nemohli přežít-v objektu zeje černá díra viditelná i na dálku. Teď zřejmě přijdeme na řadu my. Najednou nic nevidím, jen bílou stěnu. Z prázdna se rozeštěká německý kulomet. Zdá se, že míří přímo na naši střílnu. Honza zuřivě odpovídá, ale nevidí pořádně cíl. Najednou padá jako podťatý na podlahu. Zřejmě ho do ruky zasáhla odražená kulka. Náš velitel obvazuje a já ho střídám u kulometu. Zakládám zásobník a čekám. Takhle se tu bijeme už asi dvě hodiny. Ve tmě jsem ztratili pojem o čase. Náhle hřmění utichá a já mohu slyšet útržky německého hovoru. Podezřele blízko, však už taky rachtají plechovky. Ale Němce nikde nevidím. Sakra-vzápětí se ve střílně ozve ohromná rána. Ještě že jsem předtím, když byl klid, nasadil do střílny alespoň malý uzávěr. I tak mě síla výbuchu odhodí k protější stěně a uhodím se do hlavy. O chvíli později se z ventilátoru začne valit do objektu kouř, štípe a pálí nás oči. Musíme si vzít plynové masky. Velitel střílí puškou pro výstrahu z vchodové střílny. Zřetelně cinkne kov o kov -výbuch. Vchod je v jednom ohni... Němci tedy pronikli již do našeho týlu... Zkusím užít granátový skluz-odmotám pásku z granátu a přivírám ji víkem. S kovovým zvukem se granát kutálí ven a cinkne o dopadovou desku. Tlumený výbuch trhá Němce ukryté u týlové stěny na kusy... Na druhé straně obsluha kulometu hlásí, že nepřítl již pronikl do zákopů a zlikvidoval mezilehlý kulomet. Ventilátor se točí ostošest, z Jindry se pot jen lije.

Situace je neudržitelná. Zdá se, že okolo již Němci nejsou. Odvažujeme se vyjít ven-dveře naštěstí nejsou pokroucené... Tahám si krátkou sirku a musím jít první. Beru pušku a vyskakuju do spojovacího zákopu. Není to pěkný pohled na fricka na kusy... Prozkoumáváme zákopy a zajímáme zbylé Němce v odbytém kulometném postavení. Situace se zdá se uklidnila, ze štábu v Újezdě přijíždějí zdravotníci a obvazují mi hlavu. Lodička již byla prosáklá krví. Honza už se taky zdá být v pořádku... Zjišťujeme škody a jsme si jisti, že tohle nebylo to poslední... Potvrzuje nám to velitel úseku-od spojaře dostává zprávu, že tohle byla jen první vlna a že vzápětí přijdou další. Naštěstí už  se rozednívá...

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA