Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alexandr Jakovlev - Rusko plné křížů.

14. 12. 2009

 Aneb socialistický experiment válečného komunismu v pojetí bývalého člena ÚV KSSS.

Autor se narodil v prosinci 1924. Jeho jméno se často spojuje s reformami v SSSR: stál u zrodu perestrojky a glasnosti. Jakovlev se stal členem komunistické strany už ve 40. letech. Postupně stoupal ve stranické hierarchii na vyšší místa (až do roku 1990 členem polytbyra). Dostal se tak až do oddělení propagandy. Poté, co vyšly jeho články o ruském šovinismu a antisemitismu byl odklizen na velvyslanecké místo v Kanadě. Znovu se do SSSR vrátil po nástupu Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS. Stal se jeho poradcem pro zahraniční záležitosti. Po převratu v roce 1991 se přihlásil k demokratické opozici (1991 vystupuje z KSSS). V posledních 20 letech byl předsedou Komise pro rehabilitaci a nápravu nezákonností. Zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 82 let dne 18.října 2005. Díky svému vysokému postavení měl Jakovlev přístup do nejtajnějších sovětských archivů. Mezinárodní fond Demokracie, kterého byl po převratu Jakovlev prezidentem, spravoval ohromné množství materiálů. V ruštině bylo vydáno celkem 53 Jakovlevových svazků, které tak přispěly k rozbití mýtu "o skvělosti SSSR".

V červnu 2008 vyšla v českém překladu 1. autorova kniha Rusko plné křížů. V 10 kapitolách obsahuje shrnutí autorových výzkumů v sovětských archivech. Je syntézou všeho, co bylo o zločinech bolševismu dosud napsáno, obžalobou totalitního režimu. Zajímavé je, že v ruských archivech se neskartovalo, dokumenty měly být "uchovány navždy". Rozsévači křížů myslí Jakovlev právě ruské a sovětské bolševiky. Pokládá otázku „co dal bolševismus světu, národům, člověku“ ? Závěr zní, že vzpoury, zmatky, násilné revoluce, občanské války, teror, bídu, neštěstí, bezpráví, zotročení i strádání. Bolševikové vzali ruskému člověku svobodu, čest, mravnost i víru v Boha. Autor je pravdou velmi rozhořčen, je velice otřesený. Někdy jsem tak měl dojem, že otřesným faktům sám nemůže uvěřit. Popisuje i své hrůzné zážitky z fronty na straně rudé armády. Jako předěl ve svém myšlení vnímá XX. sjezd KSSS a Chruščovovu kritiku kultu osobnosti (zúčastnil se ho). Poznává skutečnou podstatu Stalina, poznává tak pravou tvář "zrůdy", jíž dosud věřil.

Bolševismus je podle autora běsněním, útočným protilidským jevem. Prvního praktického vítězství dosáhl v Rusku. Pozoruhodné zjištění vyplývá ze slov bývalého komunisty, který snad jediný z vysoce postavených sovětských komunistů učinil skutečné pokání: "Rusko se ocitlo na okraji civilizace, neboť v něm nikdy neexistovalo soukromé vlastnictví. Vlastnictví náleželo vždy státu, jeho feudální elitě. Neexistence soukromého vlastnictví, především půdy je prvotní příčinou všech neštěstí Ruska, jeho osudový úděl." Zvláštním a dosud neviděným jevem se v Rusku stala democida (vraždění civilistů v míru). Objevil se systém táborů GULAG pro politické odpůrce režimu. Stalin je nazývá pojmem "nepřátelé lidu". Mimochodem jsou tak nazýváni i ti, díky kterým údajně SSSR nebyl dostečně připraven na válku s Říší. Těmto čistkám padlo za obět kolem 30 mil. lidí. Není od věci připomenout Vorošilovu čistku v RA v letech 1936-40, celkem tak bylo zlikvidováno 36 000 vojáků.

Kniha Alexandra Jakovleva obsahuje mnoho čísel, v kterých se zobrazuje strašlivá tragédie sovětského Ruska 20. století. Tato obrovská čísla se nám zdají až neuvěřitelná. Všechny represní prostředky jako koncentrační a nápravné tábory, popravy, rukojmí byly praktikovány již za vlády Lenina, ne až Stalinem, jak se mnohdy tvrdí. Systém masového teroru přispíval k ideologizaci násilí, které se stávalo nezbytnou součástí režimu. Zajímavý autorův poznatek: zatímco Osvětim brala do úvahy méněcennost rasovou, tak gulagy méněcennost třídní. Při pronásledování církve bylo podle dokumentů mnoho kněží, řeholníků, a řeholnic nelidsky týráno, křižováno na oltářních dveřích, vařeno v kotlích s vroucí smolou, skalpováno, škrceno štolami, poléváno rozžhaveným olovem a topeno v dírách prosekaných v ledu. Byly ničeny křesťanské kostely a kláštery, muslimské mešity, židovské synagogy. Podle Jakovleva bylo zavražděno z politických důvodů a zemřelo ve věznicích za všechny roky sovětské moci 20 - 25 milionů lidí. K obětem teroru patří i zemřelí hladem, tedy více než 5, 5 milionů obětí občanské války a více než 5 milionů obětí v třicátých letech. Podle neúplných údajů činil celkový počet odsouzených v letech 1923 - 1953 více než 41 milionů lidí. Autor apeloval v roce 1996 na ruskou veřejnost a na politické složky Ruska s výzvou, aby byla odsouzena bolševická ideologie a její nositelé. Žádná adekvátní reakce nenásledovala. Evropa a Rusko odsoudili nacistický teror, ale ve vztahu ke zločinům bolševismu se chovají farizejsky.

Obětí absurdního teroru se v SSSR staly dokonce i děti. Rozkaz č. 486 z 15. 8. 1937 označuje problematické odpůrce i jejich rodiny, děti nevyjímaje. Evidovaly se všechny děti starší 15-ti let, které by mohly být schopné "protistátní činnosti". Za uvězněné odpovídalo NKVD. Nebezpečné děti spolu s matkami putovaly buď do nápravných zařízení nebo do gulagů. Pro "člena rodiny nepřátele vlasti" se užívala zkratka ČSIR. Za příklad místa přikázaného pobytu uvádí autor městečko Bušujka v letech 1930-31. Panovaly zde otřesné podmínky: zuřil zde tyfus i jiné nemoce. V reakci na logicky se zvyšující dětskou zločinnost vznikla v prosinci 1934 Komise pro dětskou bezprizornost. Dětí se používalo jako prostředek nátlaku na vězněné. Trestní zodpovědnost dětí byla stanovena již od 12-ti let a to do té míry, že mohl být vykonán i trest smrti zastřelením. Stalin přitom táborům přisuzoval spíše "pedagogicko-odstrašující" funkci... Ještě je třeba dodat, že vysídlenci neměli právo se vrátit zpět, nevyjímaje z toho i děti od 16-ti let výše...

Režim se projevil coby hlavní síla vedoucí ke genocidě vlastního národa. Bolševici mají odpovědnosti za rozpoutání bratrovražedné občanské války. Byly likvidovány celé společenské vrstvy ruského obyvatelstva: důstojnictvo, šlechta, obchodníci, inteligence, vědci a umělci, organizovány štvanice proti vědcům, literátům, filmařům, hudebníkům, lékařům, což způsobilo nezměrné ztráty národní kultuře a vědě. Ostrakizována byla samozřejmě genetika, kybernetika, pokrokové směry v ekonomice a jazykovědě, v literární (vzpomeňme na případ Pasternaka, Solženycyna) a výtvarné tvorbě. Lenin mimochodem nazýval inteligenci svérázným pojmem: "inteligentské hovno". Komunistický režim popíral základní lidská práva, při soudních procesech přišly na řadu falzifikace, lživá obvinění, mimosoudní rozsudky, tresty smrti bez soudu a vyšetřování, mučení a trýznění. S tím čla ruku v ruce cenzura, likvidace svobody slova, všech demokratických stran a hnutí, včetně socialisticky zaměřených. Zločinné kampaně proti myšlenkové odlišnosti byly na denním pořádku. Početní zastánci této různosti byli trestáni nejrozmanitějšími způsoby: vězením, vypovězením z místa bydliště, vypovězením za hranice, psychiatrickými léčebnami, propouštěním z práce, zveřejňováním pomlouvačných článků v tisku či zesměšňováním své osoby. Logickým krokem pak byla totální militarizace země, jež zapříčinila zbídačení lidu a katastrofálně zbrzdila rozvoj společnosti. SSSR pak nese odpovědnost i za genocidu neruských obyvatel SSSR: Němců, Poláků, Tatarů, Čečenců, Ingušů, Karačejevců, Korejců, Balkarců, Kalmyků, Turků-Meschetinců. Arménů, Bulharů, Řeků, Gagauzů. Ti byli násilně přesídleni z rodných míst do neobydlených částí země.

Dá se říci, že Sověti vedli "velkou vlasteneckou válku" velmi diletantsky. O taktice masových útoků proti německým liniím nemluvě. Dá se říci, že Rudá armáda byla vojensky velmi dobrá, avšak deformoval ji systém nekvalitních velitelů a politruků z NKVD, kteří ke střelbě do vlastních neměli nikdy moc daleko. Jakovlev byl jako její přímý účastník zraněn a doživotně poznamenán. Této politice padlo za oběť 30 milionů ruských životů. Sověti se k německým válečným zajatcům nechovali právě v rukavičkách. Ovšem se není čemu divit po chování Ensatzgruppen či Ordnungspolizei při vyhlazovacích akcích. Němečtí vojáci se také s Rusy, podle rasistické ideologie "podlidmi a žido-bolševiky" moc nemazali. Takže "kdo seje vítr, sklízí uragán", že... Dle zásady že "ruský voják se nezdává" byli popravováni a zařazováni do trestných praporů ti, kteří se nechali zajmout nepřítelem. Toto opatření bylo navrženo již 16. srpna 1941 nařízením č. 270, prakticky se tato metoda v RA začala uplatňovat od konce května 1942. Podle Stalina byla ostatně druhá světová válka jiná než války minulé. Panovalo zde pravidlo, že každý kdo obsadí nějaké území, na něm zavede svůj systém. Řekl: "Každý zavádí svůj systém tam, kam až dojde jeho armáda. Nemůže tomu být jinak.“ Druhý světový konflikt tak nebyl ani tak válkou soupeřících armád, jako válkou dvou podobných a přece v jistých směrech odlišných totalitních režimů.

Podívejme se nyní na závěr podrobněji na likvidaci ruských rolníků. Byli viděni jako odpůrci režimu, tj. že vytváří buržoazní svět a vnášejí na sovětskou půdu jeho psychologii. Byly stanoveny rozpisy povinných dodávek, volný trh s plodinami zakázán. Kromě nucené pracovní povinnosti se "socialistický pořádek" upevňoval i vojenskou cestou. V květnu 1918 se zřizovaly tzv. revoluční tribunály- ty znamenaly smrt pro ty, kteří odmítli dát obilí rudé armádě. V srpnu 1918 se zrodil další orgán a to sklizňové a rekviziční pododdíly, celkem jich vzniklo na 20 000. Na jaře 1919 vznikly "stranické gardy", měly pomáhat v sběru obilí a topiva pro rudou armádu - podobnou funkci měly i "výbory chudiny", zřízené nařízením ze 11. 6. 1918. Tyto opatření kromě hladu způsobily občanskou válku na vesnici, rozmnožila se podstatně i síť donašečů. Na podzim 198 byly výbory chudiny reorganizovány ve "vesnické sověty". Příznačný je Leninův citát, že "raději padne, než aby povolil svobodný obchod s obilím". Začala tedy válka proti kulakům. Podezřelí z podvratné činnosti byli od srpna 1918 umísťováni do lágrů. Situace v zásobování se stala katastrofální, davy hladovějících byly rozstříleny. Snížily se podstatně osevní plochy i úrodnost. To však nemělo vliv na potravïnové rozpisy z ledna 1919. Od konce roku 1920 nebyly rozpisy omezeny jen na zemědělské produkty, ale někde i na předměty denné potřeby. Vznikaly i samosatné oddíly pro boj s dezercí. Docházelo k násilné mobilizaci rolníků do armády. V příadě dopadení byl dezertér zastřelen, v lepším případě uvězněn nebo umístěn v koncentračním táboře.

Rolníci začínali rabovat budovy potravinových oddílů, napadají jejich pracovníky a komunisty. Koncem roku 1921 se bouře stupňují, střetnutí s vojenskými oddíly se stávají prudší. V letech 1918-19 tak došlo k 345 povstáním, V místech zvláště zasažených "banditismem" vznikly nové správní orgány, např. újezdní politické komise. Do obvyklé praxe výběrčích potravin patřilo bití, mučení, střílení bez soudu a drsné výslechy. Rolníkům tak měla zajít chuť ke vzpourám. Zplnomocněnci tajné policie řádili s "neutuchající krutostí". Měly potlačit všechny akce "bílozelených band", některé vesnice tyto nepřátele ukrývajíví byly srovnány se zemí, dospělí zastřeleni. Příbuzní povstalců byli zadrženi a měli být dodatečně zastřeleni, pokud by došlo opět ke vzpouře "band".

Okupační režim spočíval v obsazení povstaleckých vesnic vojskem. Hospodářství povstalců i jejich rodin bylo zlikvidováno. Na denním pořádku byly popravy zastřelením za skrývýní "banditů" a zbraní. Co se týče údajných banditů, tak měl být zlikvidován jejich velitelský sbor, dále pak všichni bezprostředně vinní za smrt komunistů - paradoxně i ty osoby, které při výslechu nechtěly pouze uvést své jméno a dezertéři. Rozkazem z 11. 6 1921 měla být zastřelena všechna rukojmí. Den na to bylo rozkázáno "vyčistit lesy s bandity jedovatým plynem". V červenci 1921 už povstání sláblo, ale i tak orgány odstranily na 1600 "banditů". Vznikla tak síť táborů pro věznění povstalců i rukojmí (vyjímkou nebyly ani ženy a kojenci). Od března 1921 bylo možné dávky potravinových rozpisů nahradit v rámci NEPu naturální daní. Byl to konec divokých "socialistických experimentů" na vesnici. Došlo tak k potlačení vlny nespokojenosti, ale i tak v letech 1921-2 probíhaly hladomory, které si vyžádaly 5 000 000 obětí. Podle autora tak experiment s "válečným komunismem" zkrachoval. Represe však pokračovaly i po potlačení povstání, resp. proti těm co přežili.

Lidem bylo vtloukáno heslo "Stalin je Leninem dneška", po zdánlivém uklidnění teror pokračoval po všech stránkách. Likvidace rolnického stavu pokračovala. Vzniklo tzv. "kolchozně-sovchozní řízení" (kolchoz-družstevní, sovchoz-státní). Dlouhá léta se pak stály fronty na chléb i maso. Podle autora by se na to nemělo zapomínat. V listopadu 1929 ÚV KSSS rozhoduje o pokračování v boji proti kulakům. Kapitalismus měl být vymýcen od kořenů. V lednu 1930 byly v čele s Molotovem zřizovány zvlášní komise pro rozkulačování. Výsledkem bylo uvěznění 60 000 lidí a zabrání 150 000 usedlostí, probíhaly deportace do severních oblastí. 30. 1. 1930 bylo přijato tzv. Usnesní o opatřeních k likvidaci kulackých hospodářství. Byl zrušen pronájem půdy, nájemné práce, byly zabaveny pracovní nástroje, skot i budovy. Rozkulačování probíhalo v režii zplnomocněnců, nekontrolovatelně s neomezenou zvůlí.

20. 2. 1930 bylo přijato Usnesení o kolektivizaci a boji s kulactvem v ekonomicky zaostalých krajích. Kulaci byli přemístěni, mnozí umřeli hladem zimou či kulkou (celkem popraveno 48). Značná část byla stěhována do vzdálených míst jako na Sibiř či na sever SSSR. Byly zjišťovány majetkové poměry "škůdců zásobování pracujících" (dokonce se tyto seznamy objevovaly v novinách). Další vlna likcidace proběhla počátkem roku 1931. Byla namířena proti lidem, utajujícím zásoby obilí a mařícím hospodářské kampaně. Nové vysidlování začalo v lednu 1931, vznikla pro něj 18. 3. 1931 speciální komise ÚV KSSS. Co se týče počtů tak na západní Sibiř bylo v rámci této akce vystěhováno 40 000 lidí, po třech měsících počet činil již přes 1 000 000.

Autor tomu zdá se nechtěl ani věřit. Připomíná, že se to stalo vlastně docela nedávno, což je znepokojující. Přitom však uvádí některé zobecňuící rysy. Odsouzenci byli umisťováni do pracovně-nápravných táborů. Tvořily je osady po 100 rodinách, personál tvořil velitel tábora a 2-5 střelců k ostraze. Odsouzení byli využívíni k těžkým tělesným pracem, např. dřevorubec měl zpracovat 3 m³ denně. Při útěku byla na trestance vypsána odměna 30 rublů. Součástí táborů byly logicky i ostrahy komunikací a různé druhy zátarasů. Někdy docházelo i ke vzpourám, jako např. v Narymsku. Šlo zde o celkem na 200 000 přesídlenců (i 3300 dělníků z jižní Sibiře). Povstání bylo krvavě potlačeno, přeživší utekli do tajgy, kde byli "loveni" oddíly tajné policie a milice. Zvláště krutě si pak počánaly skupiny sestavené z místních aktivistů.

Dne 13. 1istopadu 1930 bylo přijato usnesení O zákazu vstupu kulaků a lidí zbavených občanských práv do kolchozů. Ti bohatší si nemohli koupit stroje či dostat úvěr. Problémem tak bylo i najít odbyt pro svou produkci. Kulaci nesměli dokonce nakupovat v družstevním obchodě petrolej, oblečení a jiné komodity. Tato skupina, zbavená materiálních prostředků, postupně vymírala. V srpnu 1932 byl přijat další Stalinův zákon. Do lágru se tak mohli dostat i ti, kteří sebrali ze sklizeného pole několik klasů pšenice. Trestáno bylo dokonce i vybírání zrn z myších děr. Trestem se stalo umístění do lágru nebo zastřelení. Je to důkaz, že "režim myslel na všechno". Důsledkem toho zemi v letech 1932-33 postihly rozsáhlé hladomory. Zahynulo váce než 5 000 000 lidí...

Další vlna postihů začala v roce 1937. 2. červencebyl vydán pokyn sledovat přesídlení kulaků, nejnebezpečnejší z nich měli být ihned zastřeleni. Byly sestaveny tzv. TROJKY, ty organizovaly represe. Trestem bylo buď zastřelení, nebo vězení na 8-10 let. Tato operace začala 5. 8. 1937- za 4 měsíce se podařilo zastřelit 47 450 lidí. Zajímavé je, že vše bylo předem naplánováno. Jaké byly při represi užívíny metody ? V prvé řadě ekonomické- došlo ke zhroucení kulaků, zajímavé jsou i individuální daně, speciální stupnice sklizně. Byl zvýšen i seznam povinných plateb, platby měly logicky převyšovat výnos. Kulacké usedlosti byly tvrdě zdaněny, povinnosti se předepisovaly bez přihlédnutí k aktuálním výrobním možnostem. Výsledkem bylo zkonfiskování majetku tvrdozdaněnce.

Rozkulačování však probíhalo i po roce 1945. 10. února se předsednictvo strany seznamuje s vysídlením "vesnických záškodnických elementů" z Ukrajiny. Vysídlenci měli být údajně "narušiteli pracovní disciplíny" a "ohrožovatelé blahobytu kolchozů". Čistce podléhala i území, před válkou zabraná SSSR. Zde šlo nejen o vesničany, ale i o jiné, potencionálně nebezpečné osoby. Od 1. ledna 1940 bylo tak přesídleno na 2 500 000 lidí. V letech 1949- 52 bylo z tohoto osvobozeno jen pouhých kolem 200 000 přesídlenců.