Jdi na obsah Jdi na menu
 


Každodennost - ROM

15. 11. 2010

Cikánské komunity mají dlouhou historii. Většinou je pro ně typický kočovný způsob života a c se týče profesní činnosti, tak kovářství.

Dalším typickým znakem jsou velkorodiny. Fajtu tvořilo příbuzenstvo s kontinuitou v linni rodiče – děti a takto po několik generací. Širším společenstvím byla famel´ija. Zahrnovala příbuzenstvo přiženěné a přivdané. Hlavní roli měli muži, kteří jednak obstarávali obživu a také předávali zkušenosti a dovednosti. V čele osady stáj vajda, který jednal s úřady či řešil vnitřní spory.

Předek Jaroslava Heráka (přišel na území Horních Uher někdy kolem roku 1777). Opět to byl kovář a s manželkou měl 5 dětí. Po ovdovění se usadil v Luhačovacích. Rodina se začala přeměňovat ve fajtu a pak i ve famel´iji.

Od konce 19. století jejich tábořiště (sídliště) tvořily jednoduché stany zastavené vozy, postupem času chatrče ze dřeva. Na řasu přišly i zděné domy (jedna místnost) – sociální rozdíly. Žili takovým polousedlým životem, měli malá políčka, která ale spíš sloužila ke stavebním účelům, než k zemědělství. Stálá zaměstnání nemívali, spíše nádeničili (a jiné formy příživnictví). Ženy pomáhaly v rolnických rodinách nebo se živily prostitucí. Během první republiky, si děti začaly pomalu zvykat na školní docházku.

Jaroslav Herák se narodil 11.dubna 1915. Navštěvoval místní obecnou školu, vynitkal v tělocviku a hudební výchově. Další vzdělání ale nepřišlo. Často měnil zaměstnání (hosp.krize). Svoji přítelkyni si vzal 1939 až po několikaletém vztahu a prvním synovi. Druhý syn už byl manželský.

Za války byl během totálního nasazení poslán na stavební práce do župy Nieder Donau, ale dlouho tam nepobyl a vrátil se. Nikdo netušil, že dny Romů jsou sečteny. V březnu 1943 byla rodina Herákových deportována do Březinky. Jaroslav poté přesídlen do Osvětim I.. Osada byla vypálena, majetek prodán ve veřejné dražbě.

Jaroslav se dvakrát pokusil o útěk ale marně, tak se dostal do trestného oddílu. Při dalším pokusu o útěk byl zastřelen. Do Luhačovic se po válce vrátili jen 3 členové tehdejší komunity.

 

LETY

- v druhé polovině 19. toletí tu byla kolébka české emigrace na americký Středozápad

Když se autor začne uajímat o koncentrační tábor, naráží na nezájem a ,,nevědomost“. Většinou se dozví, že tábor byl německý, všichni Romové zemřeli na tyfus a že to byl tábor pro nezaměstnané.

-> když už se něco dozvěděl, tak jen, že dozorci byli Češi, ale o příčinně smrti nikdo nemluví.

Paul Polansky začne pátrat v třeboňském archivu (40tis.dokumentů). Několik nesrovnalostí. Táborem prošlo několik tisíc Romů, ale v táborové knize evidováno je cca 600, plus několik transportováno do Osvětimi. Ale kde je zbytek? Našla se i kartotéka tisíců umrtnostních listů – uchechtal se k smrti, příliš pil, zemřel jelikož neuměl číst a psát …).

Autor naráží na neochotu nejvyšších kruhů (Vlády i prezidenta). Po otištění článku v romských novinách je dokonce obviněn, že podněcuje Romy proti vládě. Ministerstvo provede prověrku i v třeboňském archivu a od té doby je zde Polansky persona non grata.

Roku 1995 vláda odhalila památníček v Letech. Polansky se toho také zúčastil, jelikož se vrátil do ČR, aby vyhledal přeživší vězně. Vláda přiznala, že na odhalení bylo 7 bývalých vězňů (nedovolila jim předstoupit). Toho se chytl Polansky. Začal spolupracovat s romských aktivistou Lubomrem Zubákem.

Zjistili, že vláda má celou kartotéku přeživších. S pomocí dalších pomocníků ji autpr získá a spolu sní i přes 200 adres bývalých vězňů. Začíná série rozhovorů. Nebylo to jendoduché. Nekteří nechtěli o Letech vůbec mluvit. Problematická byla i postava romského tlumočníka. Žádný děsivá vyprávění nevydržel příliš dlouho. Celkem je v knize více či méně obsáhlých 55 svědectví. Jako se svědectví liší množství, tak také přesností. U některých musíme brát řdu let, která už uběhla a u některých také psychické trauma, které si z pobytu v Letech odnesli.

 

Tábor v Letech byl dostavěn v srpnu 1940. První obyvatelé příšli po dvou letech, po sestavení seznamů všech Romů a romských míšensců v republice.

Rodiny určené pro tábor veškerý majetek. Ten dostala města nebo byl prodán ve veřejných dražbách. Po příjezdu byli podrobeni lékařskému vyšetření a byli ostříháni. Muži dostali vězeňské šaty, ženy a děti se mohly ponechat své vlastní. Donesené peníze a cennosti byli zkonfiskovány.

Všechny kry (karetní) byly zakázány. Kouření povoleno jen v určitých prostorách. Denní režim začínal v pět a končil v osm večer. Při práci bylo zakázáno mluvit, jíst a pít. Romština byla taktéž zakázána a nahrazena němčinou.

 

Anna Růžičková

Za svůj pobyt v Letech dostala odškodnění 20000 korun. Narodila se 28.12 1928.

Žili v Příbrami, kde měli vělký dům. Spousta židovských sousedů je varovalo, že že budou odvezeni hned po nich.

Když pro rodinu přišla policie poprvé, jeli na policejní ředitelství v Příbrami, kde strávili pár dní v celách. Potom jeli vlakovými dobytčáky do Prahy. Všechny rodiny odtud odvezli autobusy do Letů. Jen rodinu Anny ne. Jejich teta z Lysé je vykoupila. Při druhé pokusu o deportaci Anna dokázala utéci a opět je vykoupila teta. Pak rodina na čas žila normálním životem. Třetímu zatčení už Anna neunikla, bylo to 7. srpna 1942. Tentokrát je zavezli vlakem přímo do Letů.

Ráno jsme měli černou kávu s chlebem, na oběd brambory a někdy vodnatá polévka, k večeři polévka nebo chéb. Anna měla příděly navíc díky strýcům, kteří pracovali v kuchyni. Její prací v táboře byla péče o malé děti.

,,Nikdy jsem neviděla, že by byl někdo bit nebo pověšen na kůl. Nikdy jsem také neviděla, že by někdo zemřel na tyfus. Ale pracovala jsem v barácích a tety říkaly, ať jsem ráda, že nevidím, co se dějě venku. “ Tábor Anna s setrami opustila 4.května 1943. Opět to bylo díky tetě. Ta zaplatila 20 tisíc za každou osobu právníkovi dr.Benešovi, který byl znám tím, že dokázal dosáhnout propuštění vězňů.

 

- ve výpovědích několika vězňů s emluví i o zábíjení elektrošoky v nedalékém rybníku a o mučícím kůlu v táboře.

- jako bylo běžné v ostatních táborech i zde byli kápové (někdy němečtí Romové, proto si je někteří svědci zařadili jako německé dozorce)

- mnoho lidí pracovalo v blízkém kamenolomu

- v příběhu Karla Kloc se píše vedle masových hrobů i o plynové komoře

- po uzavření tábora 27.května 1943 většina vězňů prošla přes Terezín do Osvětimi

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA