Jdi na obsah Jdi na menu
 


Každodennost venkova 40. a 50. let XX. stol.

25. 3. 2010

1/ Jiří Šimon se narodil 5. 4. 1936 ve Veselé u Mnichova Hradiště, podle slov jeho matky "předčasně a ještě k tomu měl novorozeneckou žloutenku". Na svět mu pomohla porodní bába Appeltová. Doma krom porodu proběhl i křest, farář se zastavil na kole. Díky jarním pracem nebyl čas jít do kostela a tak i malý Jirka byl pokřtěn vodou z hrnce, ve které pak byly uvařeny knedlíky. Po ukončení páté třídy šel studovat reálné gymnázium v Mladé Boleslavi.

2/ Rodina: Pojďme se věnovat Jiřího rodinnému původu. Maminka se narodila 15. 2. 1911 v Chlebech. Pocházela z evangelické rodiny, měla 2 mladší sestry. Na škole se prý učila poměrně dobře, takže "nemusela dohánět věci ze školy". Absolvovala základní církevní školu v Nymburce. Měla sice předpoklady pro vyšší studium, což po svatbě limitovaly faktory v podobě rodinného života či domácích prací. Postavou byla štíhlá, Jiří poznamenává, že pak v domácnosti "se zakulatila". Celkově měla vlohy pro kulturnější a jemnější záležitosti jako zahrada, květiny, ovšem těžké hospodářské práce nevyjímaje. Mimojiné byla prý výborná kuchařka. Nebyla to však nevzdělaná venkovská žena, jak bychom mohli soudit, ale měla dokonce velkou knihovnu, ze které půjčovala po vesnici. Sousedky pak chodily přečtené knihy diskutovat (velkou část tvořila červená knihovna). Měla také ráda divadlo a hudbu. Se svou sestřenicí Marií často jezdila do Prahy, což pro
ni znamenalo dočasné vymanění se z venkovského stylu života. Po svatbě pak představovalo únik z reality psaní dopisů a četba. Jiří vzpomíná, že v 60. letech maminka dojíždí od práce do drůbežích závodů a později do masny. Zde se na jejím zdraví podepsaly agresivní čistící prostředky, ne vše šlo dělat v rukavicích. I ve vysokém věku jezdí na mopedu a na kole, záliby z mládí jí vydržely až do pozdního věku. Tatínek se narodil 15. 9. 1905 přímo ve Veselé. Studoval střední zemědělskou školu v Táboře. Zde se taky seznámil s matkou. Velmi ho zasáhla smrt jeho maminky, která zemřela na cystu na děloze (dnes takřka banální záležitost). Měl rád zvířata a dokonce měl na dvoře statku svou oblíbenou slepici. Jako jeden z mála na vesnici měl fotoaparát, rád zašel na tanec a dechovku. Krom traktoru a zemědělských strojů měl motorku, na které Jiří už jako 14-15 letý mohl jezdit. Stal se důstojníkem poručíkem v záloze, proto také v květnu 1945 organizuje služby schopné muže z vesnice do partyzánské jednotky. Otec byl důsledný zejmína v otázce rodinných peněz. Svatba rodičů se konala v době ekonomické krize v roce 1932. Podle Jiřího byl otec na poměry vesnice vzdělaný-sleduje dění, četl časopisy a uměl si udělat na věci vlastní názor. Jako všichni sedláci měl silný vztah ke své půdě. Dědeček s nimi bydlel na vejminku. Dokladem nebezpečné hospodářské práce může být jeho smrt-zemřel na propíchnutí břicha ojí valníku. K prarodičům Kozlovým nejezdil Jiří moc rád, panoval zde totiž tužší režim než u babičky v Chlebech. Nebyla zde taková volnost pohybu jako ve Veselé, dědeček zde dohlížel i při návštěvě kostela.

3/ Dětství: Statek rodiny Šimonů měl společnou kuchyni s kachlovými kamny se 2 troubami. Kuchyně byla místem rodinného večerního scházení a vyprávění. Nezbytnou součástí vybavení byly kamna tzv. piliňáky. Dalším pokojem byla ložnice rodičů, pokoj pro hosty a pokoj dědečka. Nahoře byly pokoje pro děti, mimo dům byl tzv. špejchar pro chasu, kde nahoře byly pokoje a dole prostor pro technické věci. Dalším typickým znakem vesnice byli Jirkovi milovaní psi, ti měli úplně volný pohyb a mohli i do kuchyně. Věrný společník dětských her, bernardýn Don, musel být nakonec utracen kvůli zamordování na 100 sousedových králíků. Mlít mouku jezdili Šimonovi do Trenčína. Případnou zadanou domácí práci bral Jirka jako výzvu a sportovní výkon. Na pole vozil na bicyklu Jirka jídlo. Dalo by se říci, že i Jiřího úsilí snažit se naučit hrát na housle se stalo neůspěšným. Velmi byli jinak veselští chalapci ovlivnění Sokolem, pořádaly se různé války, zde dokonce měli vyřezané pušky a kulomet na principu velké řehtačky s karbidovým dělem. Stojaté vody Jiřího života zčeřil vždy příjezd bratranců Pepy a Otíka. Další návštěvou býval bratranec svou tetičkou z Prahy zvaný Dóda, student medicíny, který byl pro Jirku dalším vzorem. Jeho vyprávění tatínek vždy rád poslouchal.

4/ Škola: Jiří ve svých vzpomínkách přemýšlí, co formovalo jeho přístup k životu. Dochází
k závěru, že především rodiče s prarodiči, knihy a škola. Do ní chodil rád, zejména byl pro něho vzorem pan řídící Drahoňovský. Zajímaly ho přírodní disciplíny. Prováděli vycházky do přírody, do polí, poznávali kytky a seznamovali se s prací na poli. V kolektivu dětí nebyl moc oblíbený hoch zvaný "Sírák", protože chodil do školy neupravený a špinavý. O velké přestávce se hrál fotbal s tenisákem na hřišti. Místo žvýkaček se tehdy ve volné chvíly žvýkaly medové plástve od včel pana řídícího. Ten Jirkovi půjčuje historiké a dobrodružné romány, tlačil ho též i do sboru, kde ale byly samé holky a maminka se mu proto smála. V letech 1942-47 chodí Jiří do obecné školy, šlo o dvoutřídku s 1.-5. ročníkem, dále na druhý stupen dojíždí do Mnichova Hradiště a Bakova. V 1. třídě tak ještě psali na tabulku kamínkem a houbičkou se mazala rýha. Do zdejší školy chodily i děti z vedlejší vesnice, "překvapivě" se do školy nesměly nosit zbraně jako praky a nože, které se ale stejně objevovaly. Na reálném gymnáziu (1947-48) pobyl Jiří jen jeden rok. Za tu krátkou dobu se nestačil s spolužáky ani seznámit. Zdálo se mu, že děti z města byly ve výhodě. Vzpomíná na tělocvičné nářadí jako byla kolovadla. Po jednom ročníku gymnázia v 11 letech přešel na základní školu měšťanku (1948-51) v Mnichově hradišti. Brzy se na nové porostředí adaptoval a to i díky spolužákům z Veselé. Do školy tak jezdili na kole v koloně i 16ti kol za sebou. Ve třídě jich bylo 36, vesměs kluků, učitelé zde podle Jiřího zastávali spíše "krotitelskou funkci". Co se týče skladby předmětů, tak Jiří zmiňuje ruštinu, dějepis, zeměpis, tělocvik a hudební výchovu. Součástí
vyučování byla často i brigáda v pivovaru v Klášteře v Mnichově Hradišti. Jako zajímavost zmiňuje plivátko vedle katedry. Vzpomíná na výjezd třídy do Prahy do Národního Divadla na Tylova
Strakonického dudáka. Ačkoliv byli žáci poučeni o správném chování, tak předpokládaný efekt nebyl dosažen (srv. svačina žáka Richtra). Jiří byl už tehdy talent na atletiku, běžel na doporučení zdejšího ing. Hrona organizovaný běžecký závod, doběhl první "ani nevěděl jak". S Hronem pak jezdí na závody do Bakova a Turnova a trénuje u něj.

5/ Figurky z Veselé: Soused Koloc-Měl kozla, ten byl předmětem obdivu i odporu hochů.
Byl zvoníkem ve zdejší kapličce. Sbíral na co přišel, jeho chalupa byla proto obestavěna krámy. Neměli vlastní vodu, chodili si pro ni do obecní studny.
Farář Čejka-Do kostela se docházelo do Bakova nebo do Mnichova Hradiště. Jirkova maminka evangelička, otec posvatbě taky evangelíkem, ale spíše pasivním. Maminka občas jezdila na kázání, které farář měl někdy v kostele v Mnichově Hradišti. Jiří k němu chodil na náboženství, ale chodilo sem jen všeobecně málo zájemců, obyčejně tak 3-4 děti.
pan Nedvěd-Bývalý kovář, svůj majetek propil a byl tak na mizině. Bydlel v prázdém vesnickém vězení tzv. šupárně. Pro chlapce to byla zajímavá postava, snad pro svou životní zkušenost. Byl to alkoholik, pytlačil, naučil je kouřit. Jeho syn musel bojovat v německé armádě, na začátku války se totiž chtěl přidat do cizinecké legie a byl přitom chycen. Chlapci ho brali jako syna pana Nedvěda, ne jako vojáka Wehrmachtu !!!
kolotočář Čapek-Pouťové atrakce byly důležité, jako specifická součást kulturního vyžití na vesnici, někdy přijížděl také cirkus. Čapek sám atrakce vyráběl, protože byl zručný řezbář, měl i flašinet, kterým doprovázel pouťové reje.
paní Rezlerová-Divadelnice, organizující divadlo ve Veselé, hrálo se v hostinci, nebo v exteriéru blízko školy. Na programu byla např. Lucerna, pak různé pohádkové hry. Jejího manžela ke konci války někdo udal, možná se prý dostal i do KL.
Šimonovi měli spoustu známých jako např. Holubovi, kteří vlastnili hostinec ve vedlejší vesnici. Doma měli spoustu koček, které po jídle dokonce vylizovaly talíře. Jirku z toho dle vyprávění z toho přepadl hrůzný pocit, i přes fakt že ho ujištovali, že pak ty talíře umyjí.

6/ Válka: Jako jeden z prvých příznaků nové situace zaznamenává Jiří nucený odvod mléka. Ale i přesto si některé rodiny mléko nechávaly načerno, brala se z něj smetana, stloukalo se máslo. Načerno se nechávalo i prase, maso a sádlo bylo důležité pro chasu (fenomén zabijaček). Počet zvířat byl daný, nějaká se zabila zvlášť. V roce 1945 si obyvatelé Veselé prodělali zkušenost s německými autokolonami. Na základě tabatěnek chodil Jirka otci pro tabák. Samozřejmě se poslouchal zahraniční rozhlas i přes zákaz. Za války nebyly bonbony a tak Jirka s chutí mlsal babiččiny domácí karamely. Na čištění nádobí nádobí se používal písek. Za války měli na statku 4 koně, krávy, kozy, ovce. Masa bylo málo a proto se chovalo hodně králíků. Za války si pekli také sami chleba, vyráběl se sirup z řepy a bílá káva z praženého žita. Chleba se nepekl doma pravidelně, i za války se kupoval, ale pekaři ho různě nastavovali a kvalita často nebyla dobrá. Po válce měly přispět ke zlepšení situace dary od UNNRY, Jiří zde vzpomíná především na prkna ze kterých si jako kluci dělali bunkry. Co se týče aut, nesmělo se za války jezdit a ani nebylo na co, chyběl benzín. Teta z Písku za války pracovala v Jitexu Písek jako žehlířka. Do Prahy dokonce z venkova vozili k tetiným rodičům přes zákaz a kontrolu zavazadel jídlo. Nemilou součástí válečného života byly i razie Gestapa-Jiří soudí, že buď je k nim někdo poslal nebo kvůli největšímu hospodářství. Hledali ukryté obilí a tyčemi štouchali do slámy ve stodole. Velký zážitek pro Jiřího představovalo bombardování Dráždan v unoru 1945. Na jaře 45´ projíždělo vesnicí spousta německých aut. Němci stěhovali do okolí Veselé muniční továrnu, k nim do domu tak přibyli 2 němečtí důstojníci, jeden od SS Strauss, který vypadal nebezpečně, nevěděli co od něj čekat a Kühne asi od WH, který byl slušný a měl po zranění. Němci dokonce posluchali s tatínkem rozhlas pro informace z fronty. Později u nich našel azyl i uprchlý ruský důstojník z pochodu smrti.
Často se setkávali i s Francouzi, patřícími k muniční továrně, dělali Němcům řidiče, vařili apod. Jeden z nich byl Louis Bouchard, mluvil perfektně německy, vozil důstojníky v autě. Druhým byl Leon Deltour, který byl impulzivní, situací vynervovaný. Jiří dostal od Francouzů kapesní nůž, který však posléze ztratil. Frantíci vařili specifická jídla, maminka jim pomáhala a oni ji na oplátku naučili nějaké věci. Po válce Bouchard přijel Veselou navštívit.

7/ 50. léta: V této době byla rodina Šimonova vystěhována k České Lípě. Otec byl nucen dělat práci hlídače, matka vaří v kuchyni na statku. Dotud dobré sousedské vztahy padly,
zavládla nevraživost a závist. Jiří musí dojíždět do školy v České Lípě, tedy do jiného okresu. Ve 49 ´ na Vánoce dostal Jiří své první kolo. Bratranec Otík mohl překvapivě na VŠ, pak na zemědělku.
50. léta pak poznamenala řada dalších tragických událoostí: 1951 zahynul dědeček, jaro 1952 prodělal otec těžkou operaci nádporu konečníku v Turnově. V říjnu 1952 proběhlo trestní řízení s rodiči, byli odsouzeni ke ztrátě majetku a zákazu pobytu v okresu, údajně neplnili povinnosti v rostlinné a živočišné výrobě. Byli také odsouzení k pokutě 2x5000 Kč. Zároven prý také projevili nepřátelství k lidově demokratickému zřízení. V únoru 1953 byla tak rodina násilně vystěhováni do Heřmaniček u České Lípy (Jiří byl tehdy na začátku 2. ročníku 11-letky). Dostávají k dispozici stavení státního statku v hrozném stavu. K užívání mají k užívání pouze 2 místnosti. Ironií osudu v té době přišla obsílka, že dluží za půjčku na mlátičku i když jim byla ta prve zkonfiskována. Při nezaplacení hrozil trest odnětí svobody, otec kvůli nemoci nemohl nastoupit do věznice, matka to musela vzít na sebe a tak nastupuje do věznice v Č. Lípě. Paradoxně na druhou stranu to měl tehdy Jirka blíže do školy. Byla to pro něj doba nejistoty zda ve škole zůstane či ne. Po únoru 1948 došlo k výraznému ztížení životních podmínek, Jiří ukončil ZŠ sice se samými jedničkami, chtěl pokračovat na střední, což mu zpočátku zakazovali s tím, že může jít do hornictví nebo hutnictví, anebo zůstat v zemědělství, což odmítal. Nakonec dostal možnost jít na střední školu, pod
podmínkou, že nebude bydlet u rodičů. Byl tak přijat na 11-letku v České lípě a nucen dojíždět v
4:30 (trasa je dlouhá 50 km) a vracel se až v podvečer. Ve Veselé byla podle Jiřího pro komunisty "živná půda". Řada místních pracovala ve Škodovce, zřejmě zde hrála roli i závist (díky usedlosti), a asi i vzdělanost rodičů a jejich nesouhlas s komunistickou perspektivou. Vytipovali si zde lidi toužící po moci, s nižším vzděláním, bez zaměstnání, s komplexy neschopnosti. Rodina Šimonova se tak stala exemplárním případem kulaků, který měl sloužit k zastrašení a přinucení rolníků ke vstupu do družstva. Jiří popisuje i samotné vystěhování. Po příjezdu domů stáli na dvoře ozbrojenci
LM. Rodina měla povoleno vzít s sebou pouze nejnutnější věci, několik slepic, kozu, drůbež a psa. Oba rodiče byli ze stavu věcí velmi deprimováni (otec byl tehdy navíc těžce nemocný). Náklaďákem je odvezli pryč. Polil je smutek a nejistá perspektiva. Později se od příbuzných dověděli, že dobytek byl na statku nechán napospas hlady, došlo prý i k vloupání se do usedlosti. Sousedi kopali v kolně a kolem stavení, kde si mysleli, že mají Šimonovi zakopán majetek. Podmínky po vystěhování byly velmi nuzné, vévodily špatné hygienické podmínky. Maminka dostala těžkou práce krmičky, otec později pracuje v kravíně jako noční hlídač. Matka později i vaří pro přivážené trestance na práci i zamětnance kravína, často i pro 100 lidí. Bratr Fanda jezdí v Heřmaničkách na traktoru, 1954 rukuje na vojnu do Č. budějovic (řídil děl. tahač), po návratu pracuje na státním statku v Heřmaničkách. Tím, že zdědil po prarodičích pozemky v Chlebech se legitimně stal se členem JZD. Do Chleb se stěhuje koncem léta 1956. Fanda měl stejně silný vztah k půdě jako otec, plně chápal potřeby hospodářství. Jiří se po maturitě v roce 1954 dostává na místo dílenského plánovače na odborném učilišti v České Lípě. Zde pracuje rok, pak rukuje do Liberce k 105. ohňometnému praporu (prý jim byla vypočítána v případě konfliktu životnost na 3 minuty !). Tatínek 2. března 1962 umírá v českolipské nemocnici na rakovinu, vinou bylo nedostatečné a pozdní odstranění nádorů v Turnově. Maminka zůstává po celý zbytek života v Chlebech, kde také 19. 2. 1988 zemřela na zastávce, když za Jiřím jela do Prahy. Na podzim roku 2000 se Jiří společně s bratrem vracejí na rodný statek a to po celých 47 letech...

-

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA