Jdi na obsah Jdi na menu
 


Každodennost vojáka německé branné moci.

8. 4. 2010

Deník.

 

Deníky z válečné doby jsou dnes velmi cenným historickým pramenem. Často byl takový deník, či psaní dopisů jediným únikem vojáka z drsné frontové reality. Někteří si psaním vyplňovali každou volnou chvilku v zákopu, či během přesunu na novou pozici. Například Willi Peter Reese klidně obětoval kostku másla za žárovku, kterou pak nosil s sebou a s kamarády si tak mohli osvětlit svůj bunkr (a při mihotavém světle psát svůj deník a dopisy domů). Dokonce si nechával z domova posílat dopisní papír, aby mohl psát matce dopisy. Nedílnou součástí jeho deníku byly zajímavé kresby - např. karikoval sám sebe při obtížném postupu do Ruska jako hubeného vojáka s obrovskými botami a nepřiměřeně velkou puškou (každému je jasné co tím myslel). Další sebekarikatura zoobrazuje autora před válkou - nakreslil sám sebe jako milovníka poezie s kulatými brýlemi a čtyřlístkem ve klopě saka. V jeho deníku je pěkně vidět změna osobnosti, zapříčiněná válkou- člověk otupí, je mu všecko jedno, čeká jen na další den... Obrazek


Při reflexi takovýchto deníkových záznamů musíme dbát na několik věcí. Například na účel deníku - zda-li šlo o pisatelovy soukromé poznámky či postřehy, nebo ho autor psal přímo jako paměti. Ten druhý případ byl i výše zmíněný - psal ho, aby pozdějším čtenářům ukázall hrůznost války. Dokonce rukopis několikrát upravoval, aby ho sepsal během své poslední dovolené na stroji a dal mu definitivní podobu. Musíme brát v úvahu i sebeprezentaci- často se pisatelé deníků či dopisů staví do pozice těch lepších, než ve skutečnosti byli. Dopisy jsou ostatně samostaný případ, pokud se nemýlím, tak byly polní poštou kontrolovány a cenzurovány. Logicky bylo vojákům zakázáno uvádět bližší údaje o tom kde slouží, jakou má funkci apod.

Zima.

Život v drsných zimních podmínkách závisel na přizpůsobivosti každého vojáka a to i za těch nejprimitivnějších metod. Nešlo jen o to nezmrznout, ale i o to nějak zafungovat v případě boje. Pokud bylo v úkrytu vlhko, tak bylo třeba počítat s tím, že vlhkost vnikne do zbraně a po vyjití na mráz sražená vlhkost zbraň znehybní. Noční mrazy a ledový vichr hrozily omrzlinami doslova každému, kdo neměl dostatečnou zimní výstroj, což v počátečních letech války se SSSR byl večlmi častý příklad. K vyčerpání přispíval i stress jako typický jev spojený s nepřerušovanou bojovou činností. Muže Wehrmachtu i Waffen-SS tak začaly kosit zdánlivě banální nemoce. Nejhůře na tom byli nováčci, ještě neadaptovaná na nové podmínky. Rota s tak mohla zmenšit až na velkost pouhé čety... 


Následkem chladu dochází ke stažení cév a zblednutí kůže- začneme se klepat zimou a cvakat zuby. Při delším trvání chladu se kůže mění na modročervenou, pálí, chladne a stává se necitlivou. Dostavuje se pocit únavy spojený s nejistou chůzí. Dochází k potlačení tělesných funkcí. Pokračuje-li podchlazování dále, nastává při poklesu tělesné teploty na 20-24 stupňů Celsia smrt. Zákeřné jsou i tzv. neviditelné lokální omrzliny, např. tak při dlouhém stání v zaplaveném zákopu vzniká tzv. zákopová noha. Dojde k poškození podkožních cév (ucpání tromby), dochází k nekrozám, gangrénám a nohu je nutné urychleně amputovat...

 

Život na frontě byl nekonečnou serií nástupů do stráže a na hlídky. Z důvodu poklesu početních stavů v důsledku ztrát na muže vycházela řada častěli a prodloužily se tak i strážní úseky. Sněhové vánice pak byly utrpením. Nasazovat brýle nemělo ani tak cenu, jednak se v tomto případě ochranné brýle ihned zalepily vrstvou ledu a jednak mohlo dojít k jejich přimrznutí k obličeji. Náhlá slepota mohla zapříčinit strhnutí brýlí i s kusy obličele (rány se pak v mrazu těžko hojily). Nepřerušovaný spánek se stal luxusem. Odměnou za pobyt na mrazu byla chvilka osobního volna po službě. S nástupem zimy nastal další problém- byl konec s teplým jídlem. Než jídlo dopravili zásobovači do pozic, bylo už většinou ve várnici zmrzlé na kost. Bohužel panoval všeobecný nedostatek suchého lihu do vařičů Esbit a tak povětšinou nebylo ani jak si stravu přihřát. Vlastní zdroje potravy byly nepatrné. Například zmrzlý chleba se sekal sekerami. 


Problémem byly vši, ty po návratu ze služby do tepla úkrytu rozmrzly a dávaly o sobě hlasitě vědět. Svlíknout se a pochytat je v zimě nikoho ani nenapadlo. V podstatě ani nebylo spodní prádlo za co vyměnit. Voják tak měl na sobě několik vrstev oblečení, velká poptávka byla po oblečení mrtvých spolubojovníků i Sovětů - zde byly velmi populární ruské ušanky a válenky. Omrzliny byly následkem také nedostatku ponožek a punčoch- jakmile se látka z větší části rozpadla, nohu již od prochlazené kůže nedělilo nic. 


Mráz měl negativní důsledky i při střelbě- na spoušti zůstávaly přimrzlé kusy pokožky. Z ran vytékala tmavě rudá krev. Díky podchlazení tekla krev jen pomalu a krvácení nakonec ustalo. Krev se však nestačila srazit, protože zmrzla. Proces zledovatění kolem rány pokračoval do jejího středu, až nakonec rána zamrzla. Rychlou pomoc v tomto případě představoval kapesník, který vyrovnal teplotu v okolí rány a krev se tak mohla normálně srazit. Led v ráně znamenal komplikace a hrozil snětí. Dlouhodobé i když slabé krvácení vyčerpávalo organismus vojáka. Gangréna pak obvykle končila amputací. Vojáci často trpěli úplavicí. I nepatrné známky krve ve stolici bývaly rozsudkem smrti... Obrazek


Ochránit se před větrem bylo nejdůležitější. Němce provázel i pach z nemytých těl, zabalených do vrstev jakéhokoli oblečení. Mísily se zde výpary z moči, fekálií, hnisajících ran, tabáku, alkoholu, pachu vyhřezlých vnitřností a krve... 


Problém se ukázal být i v mazacích prostředcích, neboť ty dosavadní se v mrazech ukázaly být neúčinné a mrzly. Německá armáda mrazu odolné mazací prostředky nevlastnila a vlastně až do roku 1941 nebyl k ničemu podobnému důvod. Vojáci proto zpravidla zbavovali své zbraně sebemenší stopy oleje či vazelíny. V nouzi pomáhal udržet hybnost zbraní najemno rozemletý střelný prach. Jedna jednotka Waffen SS dokonce objevila, že pro tyto účely lze použít rozemletý sirný květ. Nevyhovující mazadla mohl též plně nahradit obyčejný slunečnicový olej. Nemrznoucí směs byla naprosto k ničemu. Zamrzaly i akumulátory - aby se předešlo k zkroucení a destrukci akumulátorových desek, k čemuž díky zmrznutí elektroloytu docházelo, dávaly se akumulátory na noc do teplejší místnosti. Například dělostřelecké kanony díky velikosti nebylo možné umístit pod střechu. Zmrzlý tuk spojil závěr děla s nábojovou komoru v jeden celek. Hlaveň se v takovém případě odblokovala až po zdlouhavém nahřívání. Jistou prevenci představovaly balíky slámy, kterými se na noc dělo obkládalo. Optika však musela být tak i tak vyjmuta a uschována před nepohodou. Možná udiví fakt, že pryžové okuláry optik se díky mrazu drobily a rozpadávaly.

Velení armády OKW nechalo v dubnu 1942 vytisknou příručku Wademekum války v zimě (v orig. Taschenbuch fur Winterkrieg, celkem 372 s.). Slovy jednoho nejmenovaného důstojníka na jaře 1942 byla vojákům platná, jako mrtvému zimník. Knížka se k vojákům obracela s přesvědčením, že ruské zimě mohou se znalostí několika základních znalostí úspěšně vzdorovat. Důležitá měla být údajně už jen psychická připravenost na mráz. Zimě měl předcházet výcvik zaměřený na aklimatizaci a seznámení se s novou zimní výstrojí. Velký důraz byl kladen na morálku a sebedůvěru. Příručka se stala základem pro mnoho podobně orientovaných poválečných elaborátů různých armád. Celá jedna kapitola se zabývala např. stavbou různých přístřešků. Autoři nezapomněli ani na eskymácká iglů, jenž ovšem nebyla moc oblíbená. Například místo pracného zjišťování výšky sněhu byly kolem cest natlučeny tyče o standartní délce, z nichž se dal požadovaný údaj okamžitě odečíst. Výhody sněhu byly daleko méně patrné (nevýhody znal každý voják z praxe). Sníh prý bylo možno využít k bariérám, chránícím před větrem (takto mohly být chráněny i motory, venku stojících vozidel). Silný a udusaný sněhový val měl chránít před kulkami stejně spolehlivě jako hliněná předprseň zákopu. Jeho vlastnosti umožnují též poměrně snadno vybudovat zákopy. Žádná vykopaná hlína navíc v tomto případě nedemaskovala postavení již na velkou vzdálenost. Zásoby a materiál bylo třeba neustále převážet i v zimě. K ulehčení dopravy tak vojáci u vozíků a povozů nahradili kola lyžinami. Saně poháněné větrem se ukázaly jako velmi výhodné. Sanicemi byla opatřena i lehčí děla. Pohyb pěších hlídek na lyžích se tak mnohonásobně zrychlil.

Obrazek

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA