P. K. modeling and history web

A/ Úvod. Voják jako profese.

Povolání, které by se dalo označit jako voják, mělo oproti ostatním řadu specifik. Co má ovšem společného, je jeho dlouhá historie. Charakter získala profese v průběhu formování procesu pravidelných armád v průběhu 19. století. Po zavedení všeobecné branné povinnosti se armády skládaly z vojáků, kteří se po odsloužení služby vraceli zpět do civilního života. Jádrem všech armád se tak stali tzv. "vojáci z povolání", kterým se vojenská služba stala obživou. Nová sociální skupina je tak definovaná nejn vzděláním, ale i dosaženou hodností. Podobně jako u dalších povolání se setkáme s děděním profese z otce na syna. Další odlišností bylo, že od vojáků se při výkonu profese čekalo nasazení života naprosto automaticky. Žádná jiná práce též nebyla svázána tak přísnými pravidly spojenými s vojenskou disciplínou a dalšími omezeními, jako napíklad nemožnost uzavřít sňatek bez souhlasu nadžízeného (rovněž se prokazovaly finanční prostředky nutné k zajištění chodu manželství). Typické pro vojenskou kariéru byly i časté změny místa bydliště. Převratné zněmy přinesla v této oblasti krom průmyslové revoluce i první světová válka. Podstatně více než jiné skupiny jsou vojáci zasahováni potřebami politických představitelů státu.

Paradoxně se po roce 1918 setkávají ve vojenské službě ti, kteří stáli ve válce proti sobě na straně legií a na straně c. k. armády. Nově budovaná armáda se stává garantem státní suverenity a nezávislosti. První významnou ukázkou tohoto faktu se staly poválečné boje o pohraničí a později na Slovensku a Těšínsku. Přední představitelé státu věnovali armádě velkou pozornost. Od prosince 1918 se navíc datuje spolupráce s Francouzi, ČSR mělo vysílat pravidelně vojenské mise, v rámci naší armády začali působit francouzští poradci. Ti měli vliv na strukturu naší armády a do jisté míry i v polovině 30. let na otázku opevňování. Dá se říci, že naše armáda byla do jisté míry mnohonárodnostní, sloužily zde mnohé národnostní menšiny (Němci, Rumuni, Rusíni apod.). Armáda se postupně stala důležitou integrační sloužku společnosti a plnila i sociální funkci. V armádě se setkávali příslušníci všech sociálních vrstev. Výrazným sjednocujícím faktorem se stala obrana státu. O umístění vojenských jednotek měla města ostatně nebývalý zájem. Přítomnost vojenských posádek přinášela městům i blízkému okolí nebývalý profit. Zásobování bylo totiž prováděno převážně z místních zdrojů. Důležitým spotřebitelem pícnin byli například i koně, které meziválečná armáda stále hojně užívala. V oblastech dislokací byla rozvíjena i silniční a železniční doprava. Významný byl i přínos ve společenské a kulturní oblasti. Přehlídky vojáků při různých příležitostech se setkávaly s nadšeným ohlasem, zvyšovaly nejen prestiž armády, ale i měst kde se konaly.

Pokud to shrneme, tak většina důstojníkiů československé armády se stala důstojníky během služby u legií či později vystudováním Vojenské akademie v Hranicích. Nejvyšší možné vojnské vzdělání tehdy přinášela Vysoká škola válečná. Zvrat v kariéře přinesla 2. světová válka. Drtivá většina důstojníků zůstaala v Protektorátu. Část jich odešla do zahraničí, kde vstoupila do vojenských jednotek ve Francii, Anglii a SSSR. Únor 1948 představoval další změnu v životě aktivních vojáků. Někteří pro své politické smýšlení emigrovali, jiní zůstali v komunistickém Českoslovnsku. V drtivé většině se stali oběťmi perzekuce a vykonstruovaných politických procesů...

B/ Zápisník Rudolfa Hrubce aneb život jednoho vojáka.

Fond pozůstalosti Rudolfa Hrubce je dnes uložen v archivu Jihočeského muzea ve 4 archivních kartonech. Krom jiné pozůstalosti jsou zde i deníky z období mezi 15. 3. 1939-21. 3. 1941 a právě ty posloužily jako základ edice Dagmar Blümlové. V době začátku psaní bylo Rudolfovi 25 let. Z přesvědčení se rozhodl pro vojenskou službu za hranicemi a odčinit trapnou prohru z Mnichova. Deníkem zaznamenával své myšlenky a zanechal nám tak zajímavé svědectví o své době. Psal ve volných chvílích, aby zahnal nudu. Jeho příběhy nepostrádají vypravěčský talent a humor, Rudolf jako kreslířsky zručný do textu kreslil i výstižné obrázky. Postupně, se stále zvětšujícím kvantem vojenských povinností měl na deník stále méně času, zápisy se zestručňují a zkracují. Vedle sebe v textu stojí jak novinové zprávy z bojišť a z domova, vojenské rozkazy a dril (lze usuzovat na denní režim) a na druhé straně každodenní problémy a postřehy jako bolení břicha, dívky, kocoviny. Velmi příznačná je velká spontánnost a upřímnost jeho zápisů, což dokládá i jedno z Hrubcových hodnocení stravy: "Bylo podmáslí, vejce a hrách – což způsobilo atmosféru jaksi nedýchatelnou. S Cvrčkem protahuji záchod, který se nám zanesl". K velmi svébytným patří i komentáře na Adolfa Hitlera a jeho projevy, tento ze 4. 9. 1939 (týká se shazovaných letáků nad Německem): "... letáky s výzvou německému lidu, aby neposlouchal toho Ádu, který již mele z posledního...". K spáchanému nepodařenému atentátu na Hitlera poznámka z 10. 11. 1939: "...na Hitlera byl spáchán v Mnichově atentát a málm, že nám náš zlatý Áda nezahynul". A do třetice koment řeči Hitlera z 30. 1. 1940: "Poslouchám řeč Hitlera – nic nového, už tolik neřve".

Hrubec se narodil 15. listopadu 1913 v jihočeských Bernarticích. Otec František byl zdejší holič a listonoš. Dále pak do rodiny patřila matka Cecilie a o 4 roky mladší bratr Jaroslav. Rudolf byl od mládí výtvarný talent, "nejlépe se mu vedly koně". Z obecné školy se dostává na bernartickou měšťanku (do 4. ročníku dojíždí do Milevska). Dále studuje reálné gymnázium v Ústí nad Labem, kde bydlel u příbuzných, což nebyla pro rodinu taková finanční zátěž. Roku 1934 maturuje a nastupuje vojenskou prezenční službu. Absolvuje Školu pro důstojníky jezdectva v záloze, dále jako záložník 9. jezdeckého pluku. Po vojně studuje Vysokou školu technickou v Praze, obor ltectví. Jeho velkou zálibou bylo plachtaření a modelaření. Roku 1937 získává pilotní diplom pro turistická letadla. Záhy se však vrací do vojenské služby k jezdeckému pluku 8 ve Vysokém Mýtě. V tom samém roce nastupuje Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1939 se stává poručíkem jezdectva u 6. dragounského pluku.

Jeho zahraniční anabáze začala v podstatě na dovolené doma v březnu 1939, zde se setkal s kamarády por. děl. Rudolfem Krzákem (později Poláky zkomoleným na Kšaka) a por. děl. Janem Doubkem. Odtud se tedy v jejich "důstojnických makovicích", jak sám píše zrodil plán na únik z republiky. Polskou hranici překračují dne 8. června 1939 u Michálkovic nedaleko Ostravy. Zdejší potok Stonávka dá nakonec žertovný název jejich tříčlenné skupince. Šli poměrně nalehko, jen Krzák nesl brašnu se slovníky, které se však později hodily. Nové prostředí pro ně bylo velmi atraktivní. Hrubec komentuje polskou armádu takto: "Ty polské čepice se mi naprosto nelíbí, okované štítky jsou hrozné, dělají dojem čapích zobáků". Polské pivo hodnotí jako špatné. V jejich věci se nic nového nedělo a tak stále čekali na změnu. Peníze mizely a hrubec musel dokonce prodat plášť jednomu polskému Židu za 20 Zl. V červenci 39´ se ze skupiny dostává lodí do Francie pouze Hrubec. Komentář hovoří za vše: "... oběd byl dobrý, kuchaři se diví, co že toho sníme. To holt neznají české žrouty..." Všichni se pak sejdou již ve službách francouzské cizinecké legie v Oranu již na africkém kontinentě. Prostředí je oslní, suché a horké podnebí je trápí, však na jednom z Hrubcových obrázků z Kšaka pot jen leje. V Tunisu si Hrubec kreslí několik momentek, do deníku lepí jízdenky, vstupenky a výstřižky z novin. Hrubec zjišťuje například, že košil prané v mořské vodě přitahují sůl, poněvadž sůl je hydroskopická... Po napadení Polska se naši kamarádi vracejí zpět do Francie. 23. září dorazíli do Agde, tábora čs. vojenské mise, který Hrubec shledává chatrným a bez žádoucího hygienického vybavení. Nedělají jim dobře ani zdejší mračna komárů a společnost štěnic. Krom špatných podmínek pro výcvik panuje i totální deziluze z francouzské armády. Hrubec situaci nadlehčuje nezbytným humorem a nadějí, že se Čechoslováci dostanou konečně do akce. Čas si krátí klukovinami a "vinným pychem". Mezitím je uzavřen pakt Ribbentropp-Molotov, poláci jsou poražení. Dalo by se říci, že se všemi problémy Hrubec vyspívá, bilancuje, je zkušenější: rok 1939 hodnotí jako vcelku neúspěšný, jeho naději však živí vidina návratu do vlasti. 12. února 1940 přichází změna, když Hrubec jako ubytovatel odjíždí na jih do La Palme, velitelství jim přiděluje malebnou vesničku Ruquefort. Panuje zde přátelská atmosféra, komfort je nemalý, probíhají kurzy všeho druhu, konají se ostré střelby. Hrubcovi francouzská kuchyně vyhovuje, ale konstatuje "že neumí polévky". Pro naše kamarády byl též limit existence dostatečný počet cigaret. Hrubec má navíc radost z přidělených motocyklů, na nichž se zápalem zaučuje ostatní. 14. června Wehrmacht obsazuje Paříž, o pět dní dříve se Ruda zasnubuje s francouzkou Andrée. Panuje velmi špatná situace po vojenské stránce. 24. června se dostávají na egyptskou obchodní loď mířící do Anglie. Zdejší počasí Rudolf komentuje "...stále tu prší – asi tu jiné počasí v Anglii nemají". 9. září posílá Hrubec ve vysílání londýnského rozhlasu první pozdrav domů. Dalo by se říct, že naše trojice má jazykové problémy, angličtina je větší oříšek než "mektání ve frančtině". Za první republiky se angličtina na školách zas až tolik nevyskytovala. Přepisy anglických jmen dokazují, jak Rudolf s novým jazykem bojoval. Že bral přípravu svědomitě, dokazuje přítomnost několika cizojazyčných publikací v jeho pozůstalosti.

V únoru 1941 se kamarád Krzák dostává ke zpravodajcům v Londýně. Hrubec stále věřil, že se dostane k letectvu jeho Veličenstava, ale bohužel neprošel přes přísné zkoušky zraku. Byl ale vybrán jako instruktor skoku s padákem. V květnu 1941 prodělává paravýcvik. Nové povinnosti již mu nedovolovaly psát deník. Později přidal 3. sešit, který však není k dispozici, nebot byl po válce vrácen snoubence Mollie Pollockové. Zajímavé je, že Hrubec měl na kontě nejvíce cvičných seskoků z čs. vojáků v Anglii. Současně prodělával výcvik pro zvláštní úkoly ve zopravodajské oblasti. S tím pravidelně souviselo potlačování touhy zapisovat si podrobnosti. 20. září 1941 se dostává do Skotska na bojový výcvik u jezera Loch Morar. Po jeho absolvování je přidělen k II. odboru MNO. Zde se stal členem zvláštní skupiny D, která se zabývala přípravou výsadkových operací. Zde měl práci ve výcvikové sekci, jako instruktor byl tvrdý a nesmlouvavý. Některé skupiny dokonce při letech i doprovázel přímo na palubě. Z jeho skupiny pocházeli i Gabčík s Kubišem, nejdůležitější aktéři atentátu na Reinharda Heydricha. Hrubec se naštěstí nedozvěděl, že jeho rodina byla 2. července 1942 zastřelena v Lubech u Klatov. Tyto úkoly byly náročné na psychiku, času na relaxaci nebylo mnoho, což se projevuje i sešlostí patrnou z Hrubcových fotek z této doby. Vztah k Mollie Hrubcovi poskytoval tolik potřebný pocit rodinného zázemí, toužil po odpočinku v Anglii.

Nakonec se ještě zúčastnil tzv. Operace Silica (křemen). Jejím úkolem bylo navázat kontakt s československým vládním vojskem v Itálii. Přípravy na operaci se protahovaly, zpravodajské zajištění rovněž nebylo nejlepší. Hrubec se stal velitelem severní skupiny SILICA II, teď už jako štábní kapitán. 8. září 1944 se musel výsadek por špatné počasí vrátit zpět, akce se opakovala 11. a 12. září. Při leti nad údolím letoun narazil na horský masiv a vzplál. Italští partyzáni ostatky posádky na místě pohřbili. Po válce byly ostatky příslušníků Silica II sneseny z hor a s poctami pohřbeny na britském vojenském hřbitově v Miláně. Rudolf Hrubec zde odpočívá v pokoji v řadě C, 6. oddělení, v hrobě č. 5-6 společně s radistou Bohuslavem Nocarem. Po válce, 29. září 1946 byla na jeho rodném domě v Bernarticích odhalena pamětní deska. Symbolika zlomeného křídla připomíná časnou smrt tohoto mladého muže.