Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědomí nacismu ??? (Claudia Koonzová)

19. 12. 2009

 Název této knihy není záměrným paradoxem. Nacionálně socialistický režim měl ve skutečnosti důmyslný mravní kodex, kterým ospravedlňoval spáchané zločiny. Šlo o celý soubor "etických poznatků", odvozených z filozofických a jiných teorií. Během nacistického režimu došlo k popření morálky i vrozených etických zásad. Byly popřeny hodnoty jakéhokoliv etnika a nahradily je zásady "árijské" společnosti. Kulturní hodnoty nacismu se tak staly univerzálními pro všechny Němce. Podívejme se v tomto příspěvku na počátky NSDAP a uchopení moci v Německu optikou Claudie Koonzové...

Již roku 1923 se právní a politický teoretik Carl Schnitt postavil proti konceptu všeobecných lidských práv. Prohlašoval totiž, že "ne každé stvoření s lidskou tváří je skutečně člověkem". Ve všeobecné kultuře nacismu byla děsivá právě ta průměrnost. Nacismus byl ve své podstatě plytká směs biologických teorií a rasismu, v žádném případě však nešlo o ideologii. Pro své voliče měl přitažlivé odpovědi na životní otázky po smyslu života, zjednodušoval mechanizmy fungování světa. Pro "Volksgenosse" to byla cesta k jednotě s předky i následovníky. Hitler vyslyšel touhy Němců po důvěryhodné vládě a jasném národním zaměření. Proto ve svých projevech představitelé NSDAP zvýrazňovali "návrat ke kořenům", ke starým ctnostem, důstojnosti německého národa i jistou záchranu před západním materialismem. Úspěšně byly zužitkovány i pocity křivdy a změněné poměry po první světové válce. Hitler proto dával lidem slib "pevného mužného zřízení".

Co se týče nové morálky, tak jejím středobodem se stal blahobyt etnických Němců. Hitlerovi teoretici dále podporovali stávající etnické předsudky pod maskováním "rasovou vědou". Prim hrály ideály zdraví, hygieny a pokroku a občanského dobra. Obyčejní Němci byli nabádáni, aby se jakkoli stýkali s "rasově cizími". Obyčejným Němcům bylo postupně vnucováno schéma utrpení obětí nacizmu jako "nutného zla"...

Jak ale bylo formováno morální svědomí obyčejného Němce ? Bylo tvořeno především názory různých "rasových odborníků", hlavně výchovou v mládí a mládežnickými organizacemi jako Hitlerjugend. Principy režimu se tak zakořenovaly již od mládí. Dílo dokonaly poblouzněné teorie o "nadřazenosti" i četba nacistické bible "Mein Kampf". Jakákoliv jiná etnika byla z povědomí obyčejných Němců vymazána ! Autorka zde uvádí 4 základní rysy nacistického pojetí společnosti. 1/ Každý národ byl chápán jako organizmus, tj. že jednou se narodí a směřuje ke svému zániku. Němci tak měli pracovat pro dobro Volku, aby nezanikl. 2/ Každá komunita má vlastní hodnotový systém, který je závislý na podmínkách a tak značné relativní. Byla oslavována zdánlivá jedinečnost Německa, apelovalo se na národní obrodu. 3/ Na dobitých územích se měly likvidovat něžádoucí etnické skupiny, s čímž souvisí i problém Lebensraumu. 4/ Nacismus si uzurpoval právo zrušit právní ochranu spoluobčanů pouze na základě etnické příslušnosti. Židé byli speciální případ, neboť již byli do společnosti plně začleněni. Příslušníci židovského etnika byli tak zpravidla zobrazováni nacisty jako "parazité společnosti".

Samozřejmě se nacisté pokoušeli mlžit, například poukázáním na podobné rasové praktiky odjinud. Počítalo se s tím, že rasové zákony časem přijdou lidem úplně normální. Autorka použila zajímavý pojem a to tzv. "defektní árijec". Jedná se o Němce s židovskými předky - podle rasistických teorií měli tito poškozené geny či sklony k homosexualitě. Mohli se však do společnosti zpět vrátit, pokud učinili "pokání". Židé však byli ze společnosti nekompromisně vyloučeni. Nejprve byli považováni za "nebezpečné bytosti", později dokonce za "problém společnosti". Zde se ukázaly být velkým problémem smkíšená árijsko-židovská manželství (srv. Viktor Klemperer).

Podle autorčina průzkumu dobového německého tisku nebyly do roku 1933 německé noviny antisemitističtější než jinde v Evropě, údajně méně než v Británii, Francii, Itálii nebo Rumunsku. Při sčítáních lidu se rovněž nevyplňovaly údaje o etniku, za Židy byli někteří označeni až dodatečně. Velmi často byly užívané výrazy Volk a Rasse (i ve složeninách jako Volksgnosse, Volksgemeinschaft...), však jasně ukazují na nacistickou rasovou politiku. Tyto dva výrazy však neměly v jazyku nacistů stejnou váhu. Výrazem völkisch se myslelo něco lidového, tradičního, starobylého či venkovského. Podstatné jméno Volk získalo elitní a národní kontext, zatímco Rasse byl vědeckým a nejednoznačně definovaným pojmem. Pojem rasa se nikdy nepoužíval ve spojení Rassenstaat, ovšem v pojmech jako Rassenpolitik a Rassenschutz tentýž dostával značně zlověstný tón. Jasně to ukazuje na princip národa a rasy, lásku k národu vlastnímu a nenávist k národům ostatním.

Ve volebních preferencích voličů NSDAP nehrál antisemutismus zdá se nijak velkou roli, důležitý byl příslib nových, lepších poměrů. Vetšinou tedy začali Němci nenávidět Židy až po tom, co se stali nacisty, ne opačně. Lidé i vojáci byli postupně připravováni na likvidaci celých etnik. Používaly se důmyslné techniky, velmi nutné vytvoření "tichého souhlasu" a jaksi "nenápadného běhu věcí". Pachatelé byli při plnění svých úkolů velmi nekompromisní a zpravidla i iniciativní. Frontové vojáky se nakonec podařilo přesvědčit k tomu, aby zabíjeli "rasové nepřátele" (viz. knihy Goldhagena a Browninga).

Jak se ale mohl dostat antisemitismus do tak širokého povědomí ? Podle autorky dosud existovaly 2 teorie: Goldhagen tvrdil, že antisemitismus byl v Němcích zakořeněn již od 19. století. Naproti tomu Browning zdůrazňoval úlohu štvavé propagandy a vědomí sounáležitosti během válečného ohrožení. Koonzová s tím tak docela nesouhlasí, protože tyto teorie vůbec nebraly v úvahu léta 1933-1939, která byla Němci samotnými považována za "normální léta nacismu". Většina jich tehdy souhlasila se slušnou formou antisemitismu, ale naproti tomu odsuzovala pogromy a různé jiné rasové výpady. Každodenní život Žida v Říši byl poznamenán donášením na GeStaPo ze zášti vůči židovskému etniku. Na denním pořádku byly krvavé útoky na židovské osoby i jejich majetek. Židé samotní pociťovali stále větší odtažitost společnosti. Byli vylučováni ze spolků, v obchodech jim nechtěli prodávat zboží. Vznikl prototyp Žida jako člověka údajně velmi úskočného, měšťáckého a neschopného jakéhokoli tvůrčího myšlení, což ukřivděně pociťovali zvláště např. židovští vysokoškolští profesoři. Nakonec došlo k takřka dokonalé izolaci tohoto etnika.

Jak jsem již řekli, tak změnu postojů vůči jiným etnikům je často charakterizována atmosférou strachu z Gestapa, často jsou Němci této doby popisováni jako doslova "národ svázaný strachem" a deformovaný neustálým omíláním propagandy. Autorčina archivní zkoumání tento fakt však zpochybňují. Gestapo mělo údajně všeobecně nedostatek personálu a pracovalo s malou efektivitou. Lidé tak mohli zůstat relativně nesledováni a neúčastnit se tak nacistických aktivit. Někteří též měli Židy za přátele a pomáhali jim, ačkoliv to bylo striktně proti rasové politice. I vojáci se mohli toreticky vyhnout splnění nepříjemného rozkazu při likvidačních akcích, pokud pro ně nebyly morálně přijatelné. Německou společnost té doby tak necharakterizuje slepá poslušnost, ale spíše postupné přizpůsobování.

Jakou úlohu v tom však měla říššská propaganda s Dr. Josephem Goebbelsem a jemu podřízeným Ministerstvem propagandy a veřejné osvěty ? Ve skutečnosti tento úřad do roku 1939 projevil jen málo úsilí na podporu rasoé nenávisti. Kritika propagandy směřovala spíše na nedostatky versaillského systému, Sovětského svazu a kritiky NSDAP. Autorka uvádí zajímavý příklad: z 2000 filmů natočených v období let 1933-1939 byly jen 3 vyloženě rasistické ! Filmové týdeníky rasová otázka rovněž moc nezajímala. Dá se říci, že Hitler byl zatím opatrný a obával se možné kritiky ze zahraničí i z domova. Zdrženlivější a ne tak nadšení Němci byli tak přesvědčováni pomocí "vědeckých poznatků".

Na tomto místě začala tvorba mýtu Třetí říše, který maskoval realitu. Autorku nezajímá tento rozpor, jako spíše proces utváření názoru obyčejných Němců na jejichž podpoře úspěch režimu závisel. Analýzou Hitlerových projevů dochází k několika závěrům: 1/ Hitler se rád stylizoval jako kazatel vyvoleného národa a prezentoval se jako ztělesnění ctností. Důležitým mýtem bylo "povstání německého národa z popela". Hitler a Goebbels se od rasové politiky drželi dále, tu prováděli spíše středně postavení představitelé NSDAP. 2/ Vědci se samotné rasové teorii snažili dát "aureolu vědeckosti" a ukázat tak Židy jako vyvrhele společnosti. Vliv získávala tzv. "teorie populárního antisemitismu". Roku 1933 byl pod vedením Waltera Grosse založen tzv. "Úřad pro rasové záležitosti". Důležitá zde byla vize národní hrdosti, kterou se podařilo podbarvit fobickými náznaky. Poselství bylo přizpůsobováno vkusu publika. 3/ Cílem bylo vytvoření obecného souhlasu s prostředky a cíli rasové politiky. Rychle vznikla síť různých organizací umožňující jejich rychlé vyřešení. S novými "objevy" rasové vědy začali být Židé vnímáni jako biologicky nebezpeční a jako mravní nákaza německého národa.

Praktikovaly se 2 přístupy řešení "židovské otázky" a to A/ emotivní, propagovaný SA a B/ racionální, propagovaný SS. Konečné řešení tedy nebylo jednorázoým faktem, nýbrž se na jeho provedení nacisté systematicky připravovali a to jak sami sebe tak i okolní společnost. Pochybnosti se tak týkaly jen prostředků a načasování a ne faktu, zda-li k němu vůbec dojde.

Pojem svědomí nacismu autorka vymezuje především politickou korektností a analýzou Hitlerových projevů. Ty mohly být pro některé zklamané Němce inspirací. Jistou roli zde hrály i německé komplexy méněcennosti z WW1 a touhy po jasném vedení. Hitler se tak stylizoval do role politického kazatele s image nestrannosti. Jedním z hlavních témat řečí byla mravní nadřazenost árijců. Sám Hitler se rád stavěl do role "rétora". Mezi důležité patřily sliby jednoty Volku. Stěžejní úlohi hrál v agitaci rozhlas, sám Goebbels prý prohlásil: "Bez tlampačů bychom Německo nikdy nedobyli". Současníci Hitlera vnímali Hitlera hodně jako herce. Sám si nechával pořizovat svým osobním fotografem Heinrichem Hofmannem fotografické studie svých gest a studoval jejich průraznost a účinek před zrcadlem. Jeho osobitý, agresivní styl se mnohým podílel na tvorbě mýtu Vůdce. Pro Němce byly značně přitažlivé i řeči o mravní čistotě a jeho nesobeckost !

Už v roce 1933 Hitler poukazuje na nutnost "znovuzrození německé duchovní a mravní síly" a vymýcení "židovské rasové tuberkulozy" nepřátel z řad "světového židovstva". Avšak již v roce 1923 prohlašuje, že "Žid musí být zničen". Po nezdařeném pivním puči se dokonce úspěšně obhajuje a překvapivě během procesu získává sympatie soudců. Jeden z nich prohlásil, že "tenhle Herr Hitler je přeci úžasný chlapík". Politická blamáž se tak stala v očích veřejnosti triumfem. Sepsání Mein Kampfu vr vězení pak dovršuje obraz jeho zvráceného myšlení. V pozdějších projevech dochází k znatelnému přizpůsobení publiku. Místo štvavých tirád tak Hitler občas prohodí i rasistický vtip. Před veřejností se svůj antisemitismus snaží zdánlivě utlumovat.

Spolu s budováním statutu Vůdce dochází k masovému užívání různých úderných frází a sloganů. Hitler se začal stavět do role ochránce údajně ohroženého národa. Postupně tak bylo stále jednodušší připisovat "dřívější" rasové názory jeho dřívějším údobím života. 25 bodový program NSDAP však rasismus jasně obsahoval. Hitler předal špinavou práci jiným a sám se stal dominantní strukturou nad NSDAP. S tímto se pojí i mýtus o skromných začátcích strany a těžce překonávaných překážkách v cestě za politickou mocí. Hitler sám se prezentuje jako mladá a perspektovní alternativa Hindenburga. Jeho cesty letadlem vzbuzují obdiv, Hitler "jako by k lidem sestupoval z oblak".

V lednu 1933 Hiter dosáhne na úřad říšského kancléře. Jeho pozice je však stále poměrně slabá - upevňuje jí pomoci médií. Svůj nový úřad však neprezentuje jako politickou moc, ale jako těžkou práci pro Volk. Důležitý byl "strach z bezvládí". Hitler tak mohl úspěšně vystupovat jako zachránce... Zapálení Reichstagu údajným komunistou prezentuje jako "podlý čin". SA-Manni měly zlikvidovat veškerý odpor. V následném projevu Hitler úspěšně vzbuzoval "hrůzu z komunismu" a poukázal na to, že "Leningrad je jen 3000 km od Berlína". I noviny spustily ideologickou masáž a NSDAP se tak zdála být proto pro voliče tím nejmenším zlem. SA byli v represích násilní a velmi iniciativní. Teror byl stupňovát hlavně v baštách nacismu, jinde až tak ne. Hitler v tu chvíli považoval za nejdůležitější likvidaci marxistů, což se všeobecně setkalo s přijetím, ne jako jeho antožidovské výpady. Hitler se v té době v projevech zpravidla zdržoval židovských narážek, avšak SA stále plenily a týraly. Bojkot židů byl pak zpravidla zobrazován jako ochranný krok !!! Židovské obchody byly takřka bez zisku, židovští odborníci sociálně likvidováni. Existovaly však tzv. "Hindenburgovy výjimky". Jednalo se židovské veterány z WW1. Ti mohli nadále zůstat na svých místech. Hitler opět zastává pózu nestrannosti a prezentuje sebe jako zdaleka nejumírněnějšího člena NSDAP. Společnost s represemi nesouhlasí, to však nebrání Židy dále persekuovat a vykřikovat štvavá hesla...

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA