Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze na různá rocková a metalová alba (progboard.com)

Black Sabbath - Black Sabbath 1970

Black

Co nového říci o desce, která nalomila vývoj tvrdé hudby ? Ano, ještě s "In Rock", přičemž Purples dbali na technickou preciznost a syrovost, Sabbath naopak na v té době maximální temnotu a atmosféričnost. Tahle deska znamenala definitivní konec květinové hudby, představte si, jak to muselo znít tvrdě a hlavně úplně jinak a nezvykle ! Problém je, že že tehdy se tomu ještě zdaleka neříkalo metal (o genezi toho pojmu se dodnes vedou spory). Tím samozřejmě neupírám pionýrské zásluhy například takovým Blue Cheer, Cream, Hendrixovi, nebo I. Ron. Butterfly... Pro mě jsou některé momenty z prvých desek Sabbatů mnohem více heavy než u "klasických" metalových kapel pozdější doby ! O stylotvorném vodítku Sabbatů pro pozdější odnože hudby se zde asi nemá cenu rozepisovat, protože o tom již byly popsány stohy papíru. Znalcům jistě jména Pentagram, Cathedral či Candlemass netřeba připomínat (na tvorbu se ale odvolává většina s významných kapel !). Ještě poznámka než začneme, celkově se zdá, že některé skladby z první desky jakoby živým podáním vyrostly. Srovnejte si to třeba s Live in Paris ze 70. roku ("Black Sabbath" se skvělým intrem !). Je patrné, že ta takřka okultní atmosféra hudby a kapely se tehdy přenášela hmatatelně i na podium (ať už to dělalo nasvícení, brutální zvuk, Tony jako "pán riffů", Ozzyho maniakální vystupování, či až nelidská souhra rytmiky Butler/Ward...).
Celá deska začíná asi nejstigmatičtější skladbou Sabbath. Více než šestiminutový "Černý sabat" (čarodějnic chce se dodat) začíná mohutnou stěnou z deště a hromů - to intro je poté následováno mnoha podobnými ! Hutná atmosféra, že by se dala krájet (mlhy na blatech), doslova jako z béčkového hororu, snoubící se s příjemně děsivým hudebním výrazem a jeden z nejjednodušších riffů v rockové historii, ale zároveň z nejpůsobivějších (pozn. Ozzyho rodiče tenkrát kapelu podezírali, že to jistě nesložili bez pomoci omamných látek...). Mrazivou atmosféru doplňuje jakoby samozřejmě Ozzyho doprovodný vokál a velmi záhrobní a okultní text, plný podivných obrazů. Pokud si všimnete, tak je to v podstatě zhudebněný obal desky. Je to jistě z Geezerovy strany popis noční můry, kdy se "figure in black" zjeví doslova jako  ve snu. Verš "big black shape with eyes of fire" také rozhodně nevěstí nic dobrého, stejně jako ostatní text. Nakonec se z té noční můry vyloupne sám Satan, který nám v dalším průběhu desky ukáže i svou jinou tvář. (pozn. jako bonus zde dám toto, neboť to původní dobové zpracování zcela podle mě vyjadřuje náladu písně http://www.youtube.com/watch?v=akt3awj_Ah8&feature=related). Následuje "Wizard" s úvodní charakteristickou vyhrávkou harmoniky. Zde výraz kapely naopak nabírá značně na dynamicitě, Tony se začíná poprvé ukazovat jako mistr skvělých riffů (přímo zde v té skladbě má jeho kytara velice zvláštní odstín), které doprovázejí příběh kouzelníka, který "never talking, just jeep walking, spreading his magic" a má tak doslova ozdravnou moc proti "dissapearing evil powers". Tedy nejen okultní zlá témata... "Behind the wall of sleep" ženou mohutně vpřed především bubny. Bez Wardova důrazného bicího kroku by ta píseň dle mého byla poloviční. Více však vynikne tato stránka věci zejména při živém záznamu, kdy je vidět, že Ward opravdu doslova "dře". Já se vždy přistihnu, jak čekám na to "cinknutí vedle" (jestli více co myslím). Celkově je to taková zdánlivě nenápadná věc, která ovšem rozkvétá, a co do temnoty je pro mě srovnatelná s úvodní. Takřka plynule navazuje "N.I.B.", odpálená žhavým basovým sólem Geezerovy svalnaté basy (pozn. kdosi řekl, že na celé jedné straně LP je basa nenaladěná - Steve Vai ? a Geezer odvětil něco ve smyslu, že je to jedno, když už se přece prodalo té desky tolik...). Vše se poté již přelévá do úvodního basového riffu, který teprve až v dalším taktu doplní Tony (obvykle je to opačně !). Chce se říci asi největší hitovka na albu ? Právě tato skladba odkrývá "lidštější" část samotného Satanáše, starého známého z úvodní skladby, který v tomto textu marně hledá svoji milou skrze pronikavý Ozzyho vokál  ("my name is Lucifer, please take my hand"). Iommi zde v této písni předvádí poměrně famózní sólo, i když je mnohými považován spíše za riffotvůrce. Následuje pro mnohé sporná "Evil Woman", jak si všimnete tak i přesto, že to je cover, tak i toto téma se v textech Sabbath zjevuje poměrně často. Skladba sama se zdá poněkud plytká, ale je nesmírně chytlavá (jak zde již někdo trefně poznamenal). Přesto je to pro mě vítaná věc, takové zpestření na tomto temném albu. Za zmínku zde stojí i kvalitní baskytara ! "Sleeping Village" je zpočátku taková atmosféričtější věc s nejasnými konturami, která se ovšem poté změní do doslova bouře. Pro mě podobný případ jako "Wizard", co se zhruba v polovině předvede naprosto skvělým hutným riffem, který ještě jednou repetuje ke konci písně. Následující pasáž ovšem jakoby negativně předznamenávala následující běh věcí... V podstatě podobně jako "N.I.B." pak navazuje více než desetiminutovka "Warning". Hudebně nesporně bluesově založená kvalitní věc tažená důraznou basovou linkou, která ale trpí svou nadměrnou délkou a neškodilo by jí menší osekání... Je to však dobově pochopitelné, neboť podobné improvizace byly tehdy doslova dobově podmíněné, ovšem většinou na koncertech ! (i když vzpomeňme opět na "In the Garden of Eden" !). I tak ale je zbytek skladby samozřejmě velmi poslouchatelný, působivý je zejména úplný závěr. Ovšem otázka spíše je taková, jak to stravuje dnešní posluchač, navyklý na poměrně kratší písňové útvary. Abych ale tu věc jen "nehanil", tak i zde se najde veliké množství nápadů, které by stačilo jiným kapelám na několik skladeb. Poslední "Wicked World" je takovou třešničkou na ještě ne zdaleka dopečeném, ale přesto velice chutném dortu (srv. kontext následujích alb). Píseň mimojiné obsahuje jeden z naprosto archetypálních Iommiho riffů a tvrdím si říci, že i Ozzy je zde v jedné z nejlepších forem z let 1970-78. Píseň mimojiné poté naznačuje možný průběh další tvorby, což je ovšem následované plamenným kytarovým sólem, aby se vše následně vrátilo k původnímu motivu. Celkově lze "Wicked World" označit asi za druhý největší hit desky hned po NIB. 
Co dodat ? Že sice tato deska znamenala přelom, ale důležitější věci měly asi přijít ! Ovšem dodnes jí nelze upřít v žádném případě její průkopnický a kultovní status, slyšel jsem i názory, že tu hudební temnotu v "Black Sabbath" dosud nic nepřekonalo a že i blackmetalové kapely jsou v porovnání s tím děsivé asi tak jako dětské hračky.

MANOWAR - Into Glory Ride, 1983

Manowar - Into Glory Ride

Pokud budu upřímný, dosti mě překvapilo, že jsem na PB našel i tuto sebranku. Abych se řekl pravdu, jejich image a velkohubé kecy mě nikdy moc nebraly, ale pokud se pod tuhle tvrdou slupku člověk dostane, zjistí, že pánové skládají (chcete-li skládali) velmi solidní muziku...
Na toto album by se v kontextu tvorby kapely nemělo zapomínat (v ostatních recenzích se mi tak zdálo), protože dle mého vydatně šlape na paty jeho slavnějším následovníkům (pro mě je vrchol tvorby "Hail to England" a mnohými zatracované "Triumph of steel"). Dá se i v podstatě říci, že album má typicky počáteční syrový "Manowar sound" s dominující baskytarou (ta občas překrývá i kytary) a ostrými bicími a je možné již zde postihnout typický rukopis kapely (samozřejmě na prvém albu tomu tak není, to je spíše takový slepenec). Samozřejmě není možné zapomenout na určující Rossovu kytaru a Erica Adamse, který podle mě na tomto LP podává jeden z nejlepších (ne-li životních) výkonů.  
Odečteme-li poměrně typicky tematicky laděný obal a alespoň pro mě nevkusný úvod (který zpravidla přeskakuji spolu s úvodní písní), není dle mého moc co LP vytýkat (až na již zmíněnou poměrně tuctovou "Warlord" v úvodu). Potom již následují v playlistu samé "špeky" - asi moje nej jest "Gates of Valhalla". Všechny songy mají svou specifickou epickou atmosféru a pozorným poslechem zjistíme, že samozvaní "kings of metal" měli tehdy i slušný smysl pro melodii. Samozřejmě je pak patrný značný vliv jiných kapel (i např. Sabbath), ale zase u koho ne. Jako čerstvý vítr poté vletí na scénu dusavá "Revelations". Mohutný závěr desky pak obstarává výtečně vygradovaná "March for revenge".
Jak jste možná pochopili, nejsem zaníceným fanouškem a tím méně nekritickým obdivovatelem kapely, ale když je nálada, tak si je celkem rád pustím...

METALLICA - Kill Em´ All - 1983

Metallica

Roku 1983 přišla doslova zakladatelská nahrávka stylu - thrashe - který si liboval v kultuře odpadu, provokativních tématech a to vše bylo obvykle spojené s velkou rychlostí skladeb a hráčskou virtuozitou. V podobě Kill Em All byl styl doslova definován. Je třeba říci, že podobnou funkci sehráli tehdy i méně známí EXODUS. Muzikanti tvořili na základech feelingu klasického heavy metalu naroubovaném na agresivní punkové cítění skladby hrané s děsivou rychlostí, tvrdostí a intenzitou a přitom technicky vyspěle. Cílem našich mladíků bylo hrát rychleji a tvrději než ostatní, doslova "tak aby to znělo jako heavy metal puštěný místo 33 otáček rychleji na 45". Celá deska má doslova punc něčeho nového a nečekaného. Velkou inspirační roli pro tehdejší nováčky na scéně sehrála jistě smečka jménem Venom a nesmíme zapomenout ani inspiraci britskou NWOBHM (např. Diamond Head). Výsledek nahrávání tak doslova otevřel pověstnou Pandořinu skříňku...
Některé ze skladeb desky spatřily světlo světa již na kompilaci Metal Massacre a na demu No life Till Leather. Tyto protoverze pozdějších fláků zněly mnohdy neurvaleji než na desce. Zpočátku velký skladatelský přínos pro kapelu znamenal později kvůli drogám a chlastu vyhozený Dave Mustaine, nahrazený rychloprstým kytaristou Exodus Kirkem Hamettem, který však ke skládání nepřispíval nijak závratně. Zpočátku tedy kapelu táhlo skladatelské trio Hetfield/Burton/Ulrich. Na druhou stranu vznikly dvě výtečné kapely. Dalo by se i říci, že Mustaineův typický rukopis je v počátcích kapely hodně znatelný.
Celé desce dominuje ostrá a temná barva dvojice riffujících kytar s Ulrichovými intenzivními bicími, které pravda teprve hledaly propracovanost pozdějších desek. Brutální rychlé riffy (někde jsem doslova slyšel přirovnání k motorům F1) jsou doslova prošpikovány kořením Hammetových kytarových sol, která se doslova zabodávají do uší. Hetfieldův zpěv je oproti pozdějším albům ještě poměrně syrový a nevyrovnaný a působí spíše pubertálním dojmem (jak by taky ne, když jim nebylo ani 20). Pro mě toho času byla ta deska na poslech poměrně složitá, neboť jako prvou jsem slyšel "Ride the lightning" s její uhlazenou produkcí a tak to byl v podstatě pro mě krok zpět. Kill Em All bylo ostatně jistě (resp. mohlo se zdát) po propracované muzice např. takových Deep Purple poměrně jednoduché a primitivní. Ovšem ta intenzita, negativní atmosféra a mladický zápal si posluchače nakonec získá... Tedy již ovšem k hudbě samotné, jen si dovolím poznámku, porovnejte si debutová alba velké čtyřky a zjistíte, že zní v podstatě velmi podobně (i když debuty SLAYER, MEGADETH a ANTHRAX přišly o něco později). I tak si každá z těch kapel našla "svůj zvuk"...
S HIT THE LIGHTS přichází dvojkopákový úvod, který je doslova spalující (poslechněte si Agressive Perfector od Slayer). Zpunkovaná jízda se žene neurvale vpřed. Zpomalená mezihra je opět následována zběsilým sólem Tato skladba se objevila již na zmiňované kompilaci Metal Massacre. THE FOUR HORSEMEN je již původně Mustaineova věc poněkud jiných kvalit, propracovanější a s komplikovanější strukturou a melodičtějšími vyhrávkami... Později se objevila na prvém albu Megadeth pod názvem Mechanix. Pod názvem "MECHANICS" byla píseň ovšem zastoupena již na demu - na finálním LP dostal však tento "polotovar" značně jinou podobu. Textově je píseň inspirovaná příběhem 4 apokalyptických jezdců: "The Horsemen are drawing nearer, On the leather steeds they ride, They have come to take your life"... MOTORBREATH je opět o něco punkověji založená a hudební strukturou ji můžeme odkazovat k Lemmyho smečce. JUMP IN THE FIRE jde lehce mimo celkovou koncepci alba, je to spíše nedoceněná píseň, ovšem její výrazný šlapavý riff je vyjímečný. Později vyšla na EP. V případě ANESTHESIA (PULLING TEETH) jde v podstatě o Burtonovo basové sólo. Jen málokterá kapela si mohla dovolit něco podobného zařadit na studiovou desku. Při živém vystoupení býval Cliff doslova v tranzu a vzduchém létala jeho "vlasová vrtule"... Zhruba v polovině skladby počnou doprovázet Larsovy bicí a může se zdát, že je to spíše předehra k následující značně brutální písni WHIPLASH. Ta svou zničující rychlostí doslova nastolila budoucí rychlostní standarty thrashe. Druhá strana LP je naopak očividně propracovanější. Načíná ji náladovka v podobě PHANTOM LORD s pomalou střední částí, která je dodnes kopírována. Tato skladba již připomíná to, co později kapelu proslavilo. Následuje protiválečná NO REMORSE ("No remorse No repent, We don't care what it meant, Another day Another death, Another sorrow Another breath, No remorse No repent, We don't care what it meant, Another day Another death, Another sorrow Another breath"). Je třeba podotknout, že války a válečné dění vždy patřily do textových kánonů metalových kapel ! Následuje asi jediný výraznější "hit" alba v podobě mocné SEEK AND DESTROY, jejíž riff má sílu Čingischánových hord. Závěr desky je obstarán rychlovkou METAL MILITIA. Dominuje zničující tempo, kde není nouze o bzučící riffy a proplétající se sóla. Po padesáti minutách doslova posluchač nemůže uvěřit, co slyšel a desku si pouští znovu :D
Celkově jde v dobovém kontextu o zcela vyjímečnou desku, která zapříčinila inspiraci mnoha dalším kapelám a daleko extrémnějším stylům. Například po textové stránce je sice značně nevyrovnaná, ale to lze spíše přičíst na vrub věku. Proto se vždy pousměji nad těmi, kteří od nich znají pouze "Nothing Else Matters" a mají je za kapelu, která skládá balady...

BLACK SABBATH - Master of reality - 1971

Black

Třetí album Sabatů bylo pro mě jejich první a dalo by se říci zásadní. Představuje tak v podstatě esenci jejich rané tvorby, kdy zde najdeme všechny typické prvky. V prvé řadě Iommiho geniální kytarové riffy, Ozzyho charakteristický vokál, Geezerova basa, která stíhá Tonyho melodie jako kočka myš a nesmíme zapomenout ani na masivní bicí Billa Warda ! Dnešním pohledem není možné pochopit, jak BS mohli vydávat alba tak rychle po sobě, tj. kdy v dnešní přetechnizované době kapely makají na desce i několik let. Tehdy to pánové zkrátka měli v paži a nápady z nich létaly jako na běžícím páse...
Album začíná skladbou "Sweet Leaf", pojednávající o jisté zelené pochutině... Klasické poodkašlání a přichází "groovy" riff podbarvující naléhavé vokály. Když se to tak vezme, tak jistě tato skladba měla vliv na celý grunge. Mezihra po solové části je opravdu brutální. "After Forever" není sice z dnešního pohledu takový hit, ale stojí za to, resp. to není zdaleka žádná vycpávka. V intru nám krásně na povrch vyplouvá baskytara, slokové riffy mají ten správný spád (pozn. do té skladby se mi vždy při poslechu nechtěně vkrádají backvokály z coveru BIOHAZARD). Instrumentálka "Embryo" vlastně tvoří působivou temnou předehru k "hitovce" "Children of the Grave". Tuto působivou skladbu pojednávající o nebezpečí atomové války ("...Must the world live in the shadow of atomic fear...") zdobí především značně apokalyptická střední část, na kterou svižně naváže opět úvodní riff. Opět akustický "Orchid" tvoří pomyslný předěl alba i jakési "ticho před bouří" před hřmotnou "Lord of this world" (samozřejmě že hrdinou této písně je Satan, starý známý hledající milou z N.I.B.). Tato píseň je pro Ozzyho asi největší majstrštyk na albu. Předposlední "Solitude" má obdobné místo jako předchozí instrumentály, kdy zklidňuje atmosféru před závěrečným náporem. Je to takové pohlazení na duši ve vší té temnotě :D. Asi můj nejoblíbenější je ale poslední vál "Into the void". Úvodní kytarová figura vás doslova zatlačí do země a následně je mohutně vyztužená linkou baskytary. Textově pojednává o podobném tématu jako "Children", ovšem rozšířené o strach z vesmírných letů a z možnosti vyčerpání všech zdrojů a znečiuštění planety. Prostě samá optimistická témata :D. Střední rychlá pasáž je opravdu devastující - Ozzy napíná hlasivky, seč to jde... Zde si uvědomíte, proč různé metalové kapely uvádí právě Sabaty jako svůj vzor (ještě mě jen tak mimo napadá "Sympthom of the universe"). Se závěrečným echem album vyzní "do prázdnoty".
Celkově je toto album zásadní a stavím ho výše než "Paranoid".

BLACK SABBATH - Paranoid - 1970

Black

Sice jsem se v recenzi na "Master" vyjádřil v smyslu, že "Paranoid" hodnotím níže, ale dá se říci, že jest to značně relativní :D "Paranoid" má bezesporu komplexnejší zvuk a v podstatě, co skladba to jeden ze základních kamenů tvrdé hudby. Hudba je i tak zde značně zemitá a ohlodaná až na samou kost. Návaznost na prvé album je jasná, kapela se také však jasně přiklonila k sevřenějším tvarůn (od např. "Warning"), vše je ostřejší a vybroušenější, bez hříček typu "Evil woman". Přímočaré, přímá rána na komoru (proto možná někým možno označit za "primitivní")...
Úvodní "War pigs" s intrem protkaným protileteckou sirénou z které jde mráz po zádech, je textově aktuální i dnes. Počáteční Iommiho kytary opravdu připomínají zvuk leteckých motorů... Výrazně protiválečný text ("...Politicians hide themselves away they only started the war..."). Následuje uhelný kámen v podobě "Paranoid", neboli vida, co lze stvořit ve studiu během pár minut. Z údajné vycpávky alba byl najednou hit jako prase. Kosmicky odlehčená "Planet Caravan" kypří půdu pro smršť v podobě "Železného muže". Skladba začíná odlidštěným partem dupáku, přerušeným mrtvolně znějícími riffy (srv. např. provedení na Live in Paris), které následuje jeden z nejklasičtějších kytarových motivů všech dob (vedle Smoke on the water a Whole lotta love např.). Jakási těkavost téhle skladby je úžasná, za zmínku stojí i v podstatě basové solo v závěrečné části skladby, podporované mohutnými bicími přechody. Následuje takový, řekl bych dle mého upozaděný klenot, v podobě "Electric funeral" s opravdu mrtvolným riffem, který skutečně jakoby zapáchal nějakou starou zatuchlou hrobkou. Zajímavé jsou zde opět narážky na nukleární nebezpečí a zajímavá slovní spojení ("plastic flowers" apod.). Basovým intrem ale dále začíná další skladba, náladovka "Hand of Doom", která se přelévá z klidnějších do ostřejších poloh. Mj. ji předělali i slovutní mistři temného thrash metalu SLAYER. Jakési intermezzo tvoří "Krysí salát". Pro mě je to z dnešního pohledu jakési spojení s zepellinovským Mobym Dickem (je jasné že tato byla nahrána později) - do jisté míry se dá říci, že "Rat Salad" je možná i komplexnejší dílo - Wardovo bicí solo má hlavu a patu. Závěr alba obstarávají "Víly nosící holínky". Tahle značně halucinnogenní píseň je sice zpočátku zdánlivě křehká, ale po úvodní pasáži se vše zlomí při tvrdém riffu s mezerami vyplněnými bicími přechody. Celá píseň je pak o mnoho živelnější, závěrečné kytarové trylkování vyznívá až do ztracena...
Na závěr se zastavím u jedné myšlenky. Tenkrát se opravdu dělala alba jako celek, nahrávka správně vyzněla jako celek jen při poslechu kompletu. Ne jako dnes, kdy je na albu mnohdy jedna skladba hitová a zbytek jsou jen vycpávky vatovaného charakteru...

IOMMI - Iommi - 2000

IOMMI - IOMMI

První sólové album Tony Iommiho vyšlo v roce 2000. Rytmický tandem zde vytvořila celá plejáda renomovaných hudebníků. Co se týká vokálů, vyřešil Tony tuto zapeklitou otázku šalamounsky tak, že oslovil deset vynikajících zpěváků, jejichž osobitý vklad činí tuto desku velmi speciální a výrazově pestrou. Zvláštní je zde i použití jemné elektroniky, která však není vůbec na škodě věci a posouvá skladby do celkem jiné dimenze...
Hned úvodní "Laughing Man (in the devil mask)" už s úvodním sekaným riffem přišlapuje plyn až k podlaze. Henry Rollins dává svým typickým projevem skladbě svůj rozměr. Následující "Meat" v podání Skin je jiné kafčo. Píseň začíná křehce, ale následně doslova vybuchuje v takřka kosmickou explozi, kdy Iommiho kytara doslova bahnitě podbarvuje sloky. V úvodní pasáži si uvědomíte, kdo že to složil ten jednoduchý riff v písni "Black sabbath"... Následuje "Goodbye Lament" kde si starý známý Dave Grohl vzal na starosti nejen zpěv, ale i bicí. V následující písni "Time is mine" doslova brutálně vokálně likviduje celý dosažitelný prostor Phil Anselmo (ex-Pantera). Jeho hrubý vokál sem skutečně dobře zapadá, masíruje vás silou parního válce a dělá vám do hlavy doslova díru. "Patterns" je zajímavá záležitost v čele s Serjem Tankianem (SOAD), který zde velmi dobře vycítil temnou náladu skladby a tak od něj můžeme slyšel rejstříky z jeho domovské formace nevídané. Osmiminutový vál v podobě "Black oblivion" dostal na starosti Billy Corgan. Jeho vokál je zde opravdu nezaměnitelný. Nutno poznamenat že z našeho riffmajstra v této skladbě létají kytarové motivy jen jakoby samozřejmě, přirozeně. "Flame on" s Ianem Astburym je zpočátku elektroničtější než by se vám mohlo líbit, poté se však láme v Tonyho ohnivé riffy, Ianův melodický zpěv kvalitně vyplňuje sloky a píseň opravdu graduje v refrénu. Následující "otimistickou" "Just say no to love" opravdu nemohl zpívat nikdo jiný ne Peter Steele (ex-Type o negative, RIP), který svým značně charizmatickým vokálem výborně tvoří temnou atmosféru skladby. Atmosféru ranných Sabbatů úspěšně navozuje "Who´s fooling who" s Ozzym. Skladbu načínají údery umíráčku, z kterých doslova mrazí. Celá skladba se pak nese v nejlepších intencích Sabvathů a i Ozzmann podává výborný výkon. zde si dovolím poznamenat, že jistě jde o lepší nahrávku než "Psycho man" a "Selling my soul" dohromady... Posledním bonbonkem na úplný konec desky je zpočátku baladická "Into the night" s Billym Idolem, která vás ale svou násednou mohutností vystřelí až na oběžnou dráhu některé z planet naší skvělé sluneční soustavy. Opradu heavy záležitost...
Celkově jde o dle mého soudu vyjímečnou záležitost a je třeba slyšet, neb ani ta nej recenze nezprostředkuje bezprostřední zkušenost !

ACE FREHLEY - 1978

KISS

Pro mě bezesporu nejlepší KISS solovka (avšak Paulova jí šlape dost na paty). Někdy mě napadá, že kdyby se daly dohromady ty nejlepší kousky ze všech solových alb, tak by vznikla velmi zajímavá deska KISS. Vlastně se i tak stalo, protože vyšel výběr "The best of solo albums". Prostě vezměme to tak, že Ace se konečně mohl projevit i jako samostatný autor- jak řekl sám, tak mu celkem v té době stouplo seběvědomí, protože "měl na nějaký desce svůj xicht". Z celé desky asi nejvíce vyčnívá předělávka "NY Groove". Celému albu dominuje Acův poměrně tvrdý kytarový zvuk a vynalézavé riffy.
Hned na začátek šleha "Rip it out", kterou Ace hraje dodnes na svých koncertech. Následuje svižná "Speedin back to my baby". "Snow blind" zdobí zajímavý hardrockový riff. "Ozone" mi připomněla zepellinovskou trojku... "Im in need of love" překvapí zajímavými kytarovými rejstříky a skvělým sólem. "Wiped out" začíná zkreslenými bicími a rovněž disponuje velice chytlavým refrénem. Celé LP je ukončeno křehkou instrumentálku "Fractured Mirror", o které se Ace onehdy vyjádřil, že "by k ní rád jednou přímo udělal nějakou počítačovou animaci, protože si o to přímo říká". Celkově se album nese v nejlepších tradicích ranných KISS a dokonce se stalo ze všech čtyř solovek tou zdaleka nejprodávanější...

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA