Jdi na obsah Jdi na menu
 


SS-T-Division zwischen Luga und Ilmensee

16. 7. 2014

Po odpočinku a doplnění na jihu Francie (na okolí Dax a Mont-de-Marsan jsme ještě dlouho vzpomínali) nás poslali zpět do boje. Chvíli jsme pobyli v Marienwerderu nedaleko Gdaňska. Krátce před začátkem ofenzivy měla naše divize kolem 17 400 mužů. 22. června to začalo a my jsme samozřejmě jako záloha 4. Panzer Gruppe nemohli chybět. Nováčci byli nadšení, ale "staří mazáci" již věděli do čeho jdou a tak se jejich obličeje zakabonily. 24. června jsme překročili hranici u Haselburgu. Doplněné jednotky zatím nebyly moc zkušené a tak jsme se zpočátku moc nevyznamenali. Od 24. června jsme pronikali Litvou. Do konce června 1941 prý bylo v rámci celé AG Nord zničeno celkem na 15 sovětských divizí !!!

V červenci však začal sílit sovětský odpor a začalo jít do tuhého. I nám se však začalo se zvyšujícími se bojovými zkušenostmi dostávat více sebevědomí !!! Mezi 1. až 4. červencem pokračovaly tvrdé boje. 6. července jsme dosáhli Sebesche a do 11. července jsme útočili na Stalinovu linii a Daugaupils. Ono pevnostní pásmo jsme si představovali podobně mohutné jako Maginotovu linii nebo Západní val. Setkali jsem se s ženisty, kteří byli nasazeni právě poblíž Dagaupilsu, ti vyprávěli o odstavením nákladním vlaku, prostříleném kulometnými salvami. Vagony byly přeplněny mrtvolami - kdo nezemřel zásahem kulky, ten se udusil výpary z tlejících těl...

9. července jsme se dostali k obávané Stalinově linii. Během těchto bojů byl na pravé noze zraněn i náš drahý divizní velitel Eicke, když jeho vůz najel na minu. On sám pak byl nucen odletět do Berlína. Ona opevněná linie se skládala z bunkrů roztroušených v lukách, polích i lese. Teď byla řada na nás. Průzkumníci brzy narazili na předsunuté ruské pozice, které byly skvěle zamaskovány, což nás stálo značné ztráty. Většinu z nich měli na svědomí odstřelovači ukrytí na stromech. Daleko z týlu se ozývalo ruské dělostřelectvo, granáty však dopadaly daleko dozadu, čímž trpěl náš trén. Předsunutá postavení jsme brzy dobili. Díky výslechům zajatců šlo dále lépe určit polohu dobře zamaskovaných bunkrů. Útok pěchoty pak podporovaly kulometné oddíly a minomety. Z návrší pálily kulomety přímo na střílny a minomety pokrývaly palbou prostor před nimi a oslepovaly obránce. Toho využili ženisté a vyhodili do vzduchu drátěné překážky - pěchota měla nyní cestu volnou. Kanony ráže 37 mm a 75 mm se přiblížily k linii až na dostřel. Děla byla bleskurychle vypřažena a pálila na bunkry, které nedokázala dobýt pěchota přímým útokem. Přesto protivník stále opětoval palbu z nedobitých pozic a způsoboval mezi našimi odvážnými dělostřelci značné ztráty.
Nastala noc, ale boj neustával, spíše naopak. Vítr k nám přinášel kouř z hořících vepřovicových chalup a stodol. Hořely i části lesa a do toho se přidávaly pochodně plápolajících rozstřílených tanků. Další den jsme se mohli trochu porozhlédnout po okolní krajině. Bažiny a lesy vystřídala žitná pole, sahající až k obzoru. Mezi nimi rostla i kukuřice. Malá jezírka lemovaná břízami lákala k osvěžení...

Po 12. červenci divize zaútočila na sever. Po prudkých bojích jsme prorazili ruskou frontu u Ugarely a Sakibie a zastavili se mezi řekou Lugou nalevo a Ilmeňským jezerem po pravé straně (zde se bojovalo prudce až do 15. 7.). Měli jsme sice ruské i nové německé mapy, ale všechny byly nepřesné a zavádějící. Nejlepší bylo ptát se místních. Problém byl v tom, že občas byl problém rozeznat pasáčka ovcí od zákeřného partyzána. V našem týlu jsme proto pročesávali doslova každý metr a podrobovali pečlivé kontrole každého civilistu. Ležení naší roty bylo naštěstí docela dobře ukryté v lese a tak kryto proti leteckému pozorování. Ovšem pro jistotu jsme si vedle vykopali i okopy pro případ nenadálého leteckého útoku a vše zamaskovali vegetací. Tento postup se osvědčil při dělostřeleckých přepadech, které sice obvykle mířily mimo, ale i tak se rotující střepiny zasekávaly do stromů a urážely větve nad námi.

Prostor bylo samozřejmě potřeba zajišťovat i v noci. Byla obsazena strategická místa, a to hlavně výšiny a křižovatky. Tma byla tentokrát naším spojencem. Několik kilometrů před námi na HKL zuřily prudké boje osvětlující noční oblohu. Takhle z dálky to byla docela zajímavá podívaná. Bohužel v základně nemohlo zůstat tolik vojáků, aby i ona zůstala zcela bezpečná. Ukázalo se, že přes den nebyly naše hlídky tak důkladné a nebo nebyly všude, kde měly být a tak došlo k několika partyzánským přepadům našeho týlu. Po návratu z nočního průzkumu byl nalezen tábor pomalu "srovnaný se zemí" a půlka proviantu v trapu. Hlídka zřejmě nebyla dost pozorná, za což se jí také dostalo patřičné "odměny". Shodou okolností se totéž z doslechu stalo následující den sousední jednotce Heeru, kde ovšem ležení zmizelo zcela kompletně a čekal na ně jen prázdný palouček.

Ráno bylo ve znamení čerstvého vzduchu po nočním deštíku, ozon ve vzduchu byl příjemně štiplavý. U snídaně se sešlo až nebývalé množství benzinových vařičů. V rámci udržení týlového prostoru byla naše malá skupinka, prořídlá předchozími boji poslána na ostrahu okolí. Naštěstí nám zbyl jeden funkční MG34, který se umístil skrytě mezi keři. Naše postavení asi po půlhodince přišel zkontrolovat jistý Rottenführer ze sousedního družstva. Na naše frontové mazáky ovšem nic ani mít nemohl a tak šel s nepořízenou dále. Jedno družstvo leželo ve vysoké trávě nalevo od nás, napravo byli průzkumníci, zakopaní ve svých liščích norách v lesním porostu, který poskytoval ve spojení s maskovacími uniformami dokonalý kryt. V okolí se pohyboval i náš odstřelovač, díky jehož optice jsme viděli i to co se děje na docela dalekém horizontu. Právě v onom lesním úseku se strhla bitka s ruskými průzkumníky, podle vyprávění kamarádů byli prý podporováni skupinkou partyzánů v polocivilním oděvu. V okolí se páslo stádo ovcí, stačila jedna rána z devítky a už měli kuchaři o suroviny k obědu a večeři postaráno.

Po obědě z velitelství praporu přišel rozkaz k vysunutí kupředu. Zatímco "lesní" kolegové měli zaútočit, naše malá kulometná skupinka měla úkol pátrat po nepřátelské radiostanici, která měla být ukrytá kdesi v operačním prostoru. Terénem jsme postupovali obezřetně s krytím. Místy jsme byli připraveni podporovat asi 200 metrů napravo postupující družstvo kolegů. Obsluha kulometu šlapala jako hodinky a z jejich úsměvů bylo vidět, že kamarády jejich "práce" baví. Obsadili jsme nakonec evidentně zcela nedávno obsazený ruský okop a zkoumali okolí. Ukázalo se, že zde nejsme sami - to když naše dvojice průzkumníků čistou náhodou objevila a nachytala "na švestkách" jednoho Rusa a partyzána, kteří doslova nevěděli čí jsou. Bylo otázkou, zda je dovézt zpět do již poměrně dalekého štábu, kde by z nich naši zpravodajci mohli něco dostat ? Přemýšleli jsme a nakonec se rozhodli je zcela odzbrojené a neškodné pustit. Odběhli velmi rychle, protože nemohli tušit, zda našemu kulometčíkovi náhle neztěžkne prst na spoušti... Z odstupu času bylo toto jednání značně naivní, protože ti dva zřejmě řekli nadřízeným o naší poloze. Ta ovšem za několik hodin již byla v hlubokém zázemí, takže se vlastně ani tolik nestalo. Ještě několik hodin jsme po vysílačce pátrali, avšak bez úspěchu. Což se však zřejmě dalo předem očekávat, neboť za prvé zřejmě byla dobře maskovaná, Rusové znali zdejší terén velice dobře a velmi pravděpodobně při zprávách o našem postupu dotyčnou vysílačku urychleně přesunuli na jiné místo. S nepořízenou jsme se proto vrátili zpět do tábora...

p6210010uprav.jpg

FOTO a web
foto Misha
reportáž KVH Wurm
foto steiner rajče
foto peterth rajče

zdroje, reference a inspirace
Herbert Brunnegger, Osení v bouři.
Wiki
startext.net
http://archive.today/RQQwy
inspirace vlastními zážitky z akce

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA