P. K. modeling and history web

Zajímavě pojatá kniha vyšla v nakladatelství Argo roku 2002 jako jejich 522. publikace, kde patří do edice Historické myšlení a konkrétně do řady totalitarismus a šoa. Tato řada je velice inspirativní, i když zatím neobsahuje moc položek- připomeňme například tituly jako Svůdný klam třetí říše, nebo dílo Himmler: architekt konečného řešení. Tyto tituly nás nutí pohlížet na popsané události v úplně jiném světle než doteď. Vidí totiž režim nacionálního socialismu celkově velmi netradičním a hlavně zcela objektivním pohledem, který by neměl být pouze negativní. O to se samozřejmě snažil i Christopher Browning ve své knize.

K faktograficko-historickému obsahu knihy. V úvodních kapitolách autor sleduje osudy německé pořádkové policie (Ordnungspolizei) v obecné rovině. Normálně měla Ordnungspolizei obvyklé policejní povinnosti, ale roku od 1942 se velení rozhodlo jí přidělit nové, „zvláštní povinnosti“. Je třeba si uvědomit, že v březnu 1942 bylo zlikvidováno 20-25  ℅ polských Židů, ale o necelý rok později byl tento poměr přesně opačný. Blitzkrieg na východě selhával, ale konečné řešení v Polsku bylo více než bleskové. Browning svým výzkumem prokázal „nezastupitelnou“ úlohu pořádkové policie v konečném řešení. Všechny tehdy dostupné zálohy byly na východě a na ni tak zbyla tato nevděčná úloha. K prvnímu nasazení těchto jednotek ale nedošlo v Polsku, ale v Rusku na podzim 1941, v rámci nechvalně známých Einzatzgruppen. Ty měly vést vyhlazovací válku proti ruským Židům a inteligenci. O pořádkové policii Kurt Daulege prohlásil, že „může být hrdá na to, že se může zúčastnit porážky ruského bolševismu“. A ta se taky podle toho patřičně činila. Dalším úkolem, který byl OP zadán, bylo střežení transportů „na Východ“- tuto velkou operaci organizoval Hedrichův „odborník na židovské otázky“ Adolf Eichmann. Celkem bylo za nelidských a krutých podmínek vypraveno přes 260 vlaků smrti z Německa,Rakouska a Čech a k tomu více než 450 vlaků ze západní a jižní Evropy. Všechny tyto vlaky střežila pořádková policie- někdy vše probíhalo hladce- ale někdy ne (s. 38-41). Těchto událostí se samozřejmě zúčastnil i 101.záložní policejní prapor. Těchto necelých 500 mužů pocházelo z okolí Hamburku. Byli tedy co do struktury velmi reprezentativním vzorkem tehdejšího německého národa. Se svým poměrně vysokým věkem už nemohli posloužit Říši účastí ve Wehrmachtu a tak se alespoň přihlásili k Ordnungspolizei. Někteří ale v těchto oddílech sloužili už před válkou, zřejmě ve snaze vyhnout se branné povinnosti. Po splnění úkolu byl prapor v květnu 1941 prakticky rozpuštěn ale vzápětí opět reorganizován a do června 1942 probíhal intenzivní výcvik. Své první zkušenosti s masovým vražděním prapor získal v Józefówě. Zajímavá byla instruktáž jak zabíjet- policisté měli přiložit bodák Maseru 98k na zátylek oběti a vystřelit. Někdy to ale neprováděli správně a kusy lebky a mozku létaly kolem dokola. V další kapitole se autor zabývá pohnutkami k zabíjení a konstatuje, že zabíjení se pro policisty stávalo pomalu denním chlebem.

Právě ta normálnost a rutinnost jejich chování je znepokojující. Pak následovala akce v Lomazech, kde se k praporu přidalo několik jednotek Hilfswilligen-SS z Trawniků, které měly dodávat hlavně střelce kvůli zmírnění psychických následků na 101. prapor. Napříště už se měl prapor zúčastňovat pouze vyklizování ghett a transportů do Treblinky. Ale na sklonku září 1942 už zase prapor prováděl masakry vesnici Sekeromly a to stejným stylem jako v Józefówě- teď už bez účasti „Hiwi“. Koncem září už měl prapor na kontě 4600 Židů zastřelených a kolem 15000 deportovaných. Zbývající byli internováni v ghettě v Medzizerce. Následně byly 1. října obnoveny deportace. Další kapitola se věnuje neurotickým potížím vedoucího praporu Hoffmanna, údajně pod vlivem neustálého tlaku ze zabíjení. Následuje popis tzv. lovů na Židy. Od poloviny listopadu 1942 prapor eliminoval dalších 6500 a deportoval asi 45000 Židů. Měl tedy velký podíl na „judenfrei“ lublinském distriktu.

Následuje popis operace Dožínky/Erntefest tj. akce, která měla zlikvidovat na rozkaz Himmlera i do té doby zbývající „pracovní“ Židy. Touto operací také skončilo protižidovské nasazení praporu. Dalšími akcemi byly zátahy proti partyzánům, kdy také došlo k jedněm z mála ztrát na životech- nadporučík Hagen byl omylem zasažen střelbou z vlastních řad. V posledním roce ztráty výrazně narostly, někteří byli zajati Rusy a po válce se vrátili do bývalé Třetí říše. Paradoxně někteří pokračovali v policejní kariéře i po válce. Roku 1972 bylo vyšetřování uzavřeno s výsledkem 4 odsouzených- nakonec pouhých tří. V dalších pasážích knihy se autor zabývá německo-židovsko-polskými vztahy. Ukazuje, že ani mezi Němci a Poláky to nebylo nijak růžové. Navíc Poláci často prozrazovali úkryty Židů v lesích a tak docházelo k dalším zbytečným obětem, které ovšem neměly na konečná čísla moc velký vliv.

Dále bychom si měli povšimnout pramenů, z kterých autor vycházel. Vzal si na paškál poválečné výslechové protokoly příslušníků 101. policejního praporu ze 60. let. Zajímavé je, že šetření probíhalo až takhle dlouho po válce- tedy mezi léty 1962-67. Bylo vyslechnuto na 210 policistů. Ti často záměrně měnili výpovědi, mnohdy už leccos pozapomněli nebo chtěli zapomenout. Tyto protokoly jsou uloženy v Ústřední úřadovně zemských soudních správ v Ludwigsburgu nedaleko Stuttgartu. Zde se archivují záznamy z prakticky každého řízení vyšetřujícího holocaust. Autor píše, že ačkoli se těmito věcmi zabývá již 20 let, tak tentokrát na něj tento spis zapůsobil dramaticky a znepokojivě. Proces vycházel z obrovského množství výpovědí. Píše, že pro něj jako pro historika by bylo jednodušší získat jeden obsáhlý protokol a ne obrovské množství, kde každý policista popisuje události v jiném světle. Mimochodem, Daniel Goldhagen čerpal ze stejných pramenů a přesto dospěl k úplně jiným závěrům než Browning- je to důkaz toho, jak moc je důležité, jaké otázky pokládá historik pramenům a jestli na ně dokáže najít relevantní odpovědi.

Co se týče historických metod- autor se tedy neomezuje pouze na strohá fakta, ale odhaluje i pohledy do psychiky těchto masových vrahů- to je v knize velmi houfně zastupováno autentickými vzpomínkami policistů. Tím tak míchá historické metody se sociologickými. Porovnává výsledky dnešních pokusů, které zkoumaly hlavně vztah jedince a autority a snaží se je aplikovat na tehdejší situaci. Velkou roli hraje podle autora hlavně vliv okolního prostředí a vyšších autorit. V tom polemizuje s Goldhagenem a jeho knihou Hitlerovi ochotní katani. Tento autor má hodně předpojaté názory- zdůrazňuje totiž, že německý národ měl antisemitismus v sobě už od 19. století. Také vidí 101. policejní prapor pouze jako absolutně jednolitou skupinu, vždy ochotnou zabíjet. Podle Browninga se vždy našli muži, kteří odmítali střílet anebo se schválně netrefovali. Těžko říci, zda z morálního přesvědčení a nebo z toho důvodu, že jim na kariéře policisty moc nezáleželo. Ta malá hrstka samozřejmě nikdy neměla na výsledek akcí vliv, protože se vždy našlo dost střelců.

Browning ale pokládá důležitou otázku: Jak se ale z těchto obyčejných mužů stali vrazi? Byla uváděna řada vysvětlení jako růst brutality době války, rasismus, rutinní vykonávání úkolů, slepá poslušnost k rozkazům , důvěra v autoritu a ideologická indoktrinace. Podle Browninga mají všechny faktory určitou platnost, avšak ne neomezenou. Podle něj má válečná brutalita dvě podoby: tzv. bitevní zběsilost, která rozhodně není normálním operačním postupem a zadruhé zabíjení, které tvořilo běžný operační postup, tj. bylo v souladu s oficiální vládní politikou. Muži 101. policejního praporu bezesporu patří do té druhé skupiny. Nikdo (s malými výjimkami) z nich totiž nezažil předtím bitvu ani střetnutí s nepřítelem, který nic neodpouští a každou chybu bez milosti trestá. Tedy ani předchozí bojová zkušenost neměla na zabíjení vliv. Hrůzu vystřídala rutinu a zabíjení bylo stále snadnější. Avšak válečná realita se též musí brát v potaz- bylo totiž jednodušší určit nepřítele ať už vojenského nebo rasového. Tento psychický proces v kombinaci s negativním rasovým stereotypem podle Browninga mohl vést k vytvoření určitého odstupu od obětí. Ten odstup byl důležitý, protože mnoho pachatelů holocaustu bylo „vrahy od psacího stolu“ a nikdy sami nezabíjeli. Tento „luxus“ pochopitelně příslušníci našeho praporu nikdy nepoznali. Nikdo totiž nebyl konfrontován s realitou masového zabíjení lépe než policisté v Józefówě, jejichž zelené uniformy byly potom doslova nasáklé krví obětí. Dle B. nelze tedy počáteční chování praporu vysvětlit rutinními postupy- tedy dělbou úkolů a jejich rutinním prováděním. Nelze však úplně vyloučit „dělbu práce“- rozdělení práce mezi policisty a „specialisty“ SS (i Hiwis) rozhodně vše usnadnilo.

Beowning v knize pokládá další otázku- jestli prošli příslušníci praporu nějakým zvláštním výběrem ? Výzkumy například ukazují, že výběr do Einzatzgruppen byl velmi pečlivý- totéž platilo i u „obsluhy“ koncentračních táborů, kterých vlastně ani nebylo třeba takové množství. Probíhalo však něco takového i u 101. praporu? Podle B. evidentně ne, kromě geografického hlediska. Prapor tedy rozhodně nebyl žádnou speciální jednotkou. Ale přece jen asi nebyl výběr úplně náhodný- totiž 25℅ bylo členy NSDAP. To ale nebylo podloženo žádným nalezeným dokumentem. Ještě obtížnější by to bylo u vybraných důstojníků- major Trapp ani nebyl pro své povahové vlastnosti zařazen do SS. Rozhodně by záměrně nebyl vybrán jako velitel praporu na masové zabíjení. O ostatních důstojnících by se dalo říci to samé- v rámci SS byli spíše druhořadí a dokonce Wohlauf dostával negativní posudky. Podle Browninga tvořil prapor zbytek sil a byl náhodou při ruce- proto tedy dostal tento nezáviděníhodný úkol. Podle vedení byl totiž tyto akce schopný provádět jakýkoli prapor bez ohledu na zařazení. Mnoho studií taky naznačuje, že do NSDAP vstupovali tehdy hlavně lidé s agresivními sklony. Tady srovnává B. různé přístupy různých autorů- například že existují „potenciálně fašističtí“ jedinci, dále se zde objevuje pojem sleeper (spáč), který své sklony skrývá, než přijde událost, která je probudí. Někteří také tvrdí, že lidé často „sklouzávají“ do rolí, které jim připravuje okolí. Někteří naopak uznávají naprostou převahu okolních faktorů- ti často citují jeden pokus, kdy bylo simulováno prostředí věznice a pak sledovány vztahy mezi dozorci a vězni.

Z toho je nejdůležitější psychologické rozdělení dozorců- je až znepokojivě podobné složení praporu. Dle Browninga nemůže být moc vážně brána možnost „samovolného výběru“- prapor se totiž skládal výhradně z branců a poručíků v záloze. Jestliže nehrál výběr hlavní roli, jakou tedy hrál egoismus a kariérismus? Ti co stříleli oběti, nikdy nemysleli na kariéru- u těch druhých tomu bylo přesně naopak. U poručíků, kteří měli v civilu dobré zaměstnání taky určitě nejde o policejní kariéru. Někteří , jako kapitán Hoffmann (i přes žaludeční křeče) šli kvůli kariéře doslova „přes mrtvoly“. Ve výpovědích vysvětlovali policisté své chování nejčastěji rozkazem od nadřízených, který jim nedával žádnou možnost volby. Zajímavé ale je, že se nenašly dokumenty, které by dokládaly nějaké tresty pro nestřílející. Ty by v důsledku nemusely být horší než prováděné zločiny. Ale to policisté nemuseli vědět a mohli si myslet, že opravdu žádnou jinou možnost nemají. Avšak ani to neplatí obecně- někteří nestřílející byli dokonce veřejně podporování majorem Trappem- ale potom se všichni bez výjimky zúčastňovat lovů na Židy. Důležitě zde B. zdůrazňuje „Milgramův experiment“ (s. 145-146). A to pokusné osoby měly nad sebou minimální autoritu. Představme si ale pod jakým obrovským tlakem museli být zabíjející policisté. Autor vyslovuje názor, zda by józefówský masakr nemohl být takovým velmi radikálním Milgramovým experimentem. Zastavme se u úlohy autority- proč zezačátku většina mužů Trappovu nabídku nevyužila? Zase zde asi byla důležitá úloha autority velení a neméně snaha se přizpůsobit kolektivu, protože ve „ve dvou se to lépe táhne“. Zajímavé je, že když nebyli policisté pod přímou kontrolou, neplnili někdy rozkazy naprosto důsledně. Další otázkou je, do jaké míry ovlivňovalo nacistické vymývání mozků myšlení policistů. B. zkoumal příručky k ideologické výchově příslušníků pořádkové policie a došel k závěru, že tyto příručky možná „člověka uspávaly ale rozhodně z něj nedělaly sériové vrahy“.

Za jakým účelem ale byly napsány? Žádná neobsahuje pokyny v rasovému vyvražďování ale spíš k tomu aby se v Německu rodilo více dětí. Za druhé, nejobsáhlejší a nejpodrobnější tato publikace vyšla až v roce 1943, a to už měl prapor něco za sebou. Za třetí, příručky byly určeny výhradně pro mladé důstojníky SS a tedy ne pro záložníky ve středním věku, kteří už samozřejmě rodinu měli. Za čtvrté, policisté ve svém věku už asi nebyli tak snadno zmanipulovatelní. Za páté, materiály odrážely sociální prostředí a dobu života policistů. A konečně za páté, příručky sice zdůrazňovaly rasovou nadřazenost a „judenfrei“ Evropu, ale rozhodně neobsahovaly žádné pokyny ani směrnice k systematickému vyvražďování. To je v příkrém rozporu s důkladným ideologickým výcvikem Einzatzgruppen.

Uvědomme si, že prapor musel střílet i když se tomu někteří vyhnuli. Ti samozřejmě nechtěli riskovat izolaci a tak se také později připojili. Tvrdost byla základní vlastností policistů. Takže primární je hlavně kolektiv a jeho vazby- co se například může stát v jiných kolektivech, když z příslušníků praporu e stali masoví vrazi? Závěrečný doslov obsahuje Browningovu polemiku s výsledky výzkumu ostatních autorů, tady hlavně s Danielem Goldhagenem a jeho závěry. Asi proti sobě ti dva něco mají . Zároveň také kriticky posuzuje relevantnost vlastních závěrů. Další částí knihy je i poměrně obsáhlá fotografická příloha (fotografie jsou dle mého názoru na okolnosti vzniku poměrně kvalitní), obsáhlý poznámkový aparát dělený podle kapitol a jmenný a místní rejstřík knihy.