Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Pekař a jeho Kniha o Kosti

2. 11. 2009

Tato kniha je bezesporu mezi Pekařovými díly nejoblíbenější a nejčtenější. Začal na ní pracovat již od roku 1908. Jako pramennou základnu si zvolil archiv rodu Černínů, který je uložen v Jindřichově Hradci. K psaní této knihy jej jistě inspirovala romantičnost samotné Kosti a samozřejmě i okolní krajiny.

První byl vydán roku 1910 a zabývá se historií hradu Kost s jeho okolím od roku 1637 do poloviny 19. století.Druhý díl byl vydán roku 1911 a popisuje ekonomické vztahy ve společnosti. Samozřejmě si také všímá jejich odrazu na Kostecku. Tato část je zřejmě pro historika nejzajímavější a nejpodnětnější. Takto ve dvou dílech vyšla Kniha o Kosti celkem ve 4 vydáních- to čtvrté z roku 1970 bylo jako buržoazní prvorepubliková literatura z velké části zničeno.

Pekař začal psát i třetí díl, ale ten už zůstal nedokončen a byl uchováván po celá léta v archivu. Obsahoval různé podrobnosti k dílu prvnímu. Tento text Pekař částečně využil v knize České katastry (vycházející v letech 1913-1915). Tento třetí díl byl zveřejněn v 5. vydání z roku 1998.

Již se zdálo, že o tomto díle je známo naprosto vše- byl ale objeven Pekařův původní rukopis z roku 1909. Tak mohla vzniknout roku 2005 práce Jan Pekař, Příběh Knihy o Kosti, editovaná manžely Čechurovými. Mezi historiky však často vzbouzí velmi negativní reakce. Opakuje, to co předchozí vydání, navíc náčrt druhého dílu plus rukopis České katastry tereziánské a Rustikál. Příjemným bonusem je i Pekařův dobový rozhovor s redaktorem časopisu Venkov. Navíc jsou tu i původní Pekařovy fotografie k popisovanému tématu.

Kniha byla určena pro odbornou i laickou veřejnost. Proto je pojata hodně literárně- autor používá velmi srozumitelný a dynamický jazyk. Tímto dílem si vlastně chtěl odpočinout od různých vědeckých hádek a proto unikal do romantického prostředí hradu Kost. Řešila nejen zámeckou barokní společnost, ale i její duši a každodenní život. Naproti tomu se zabývá situací poddaných – jejich společenské a sociální poměry, právě které chtěl dovést ve třetím dílu až do 19. století.

První díl je velké epické vyprávění- Pekař se zde stylizuje do podoby vypravěče, který komunikuje se s čtenářem a pokládá mu otázky, které ho nutí přemýšlet. I přes zjevnou subjektivnost zůstává zcela vědecky objektivní. Historické postavy jsou živé a ne nějaká prázdná schémata. Zároveň využívá i dobové korespondence, z níž často cituje a doplňuje ji různými poznámkami. S tím je spojena i určitá archaičnost Pekařova slovníku.

Druhý díl je zcela jiný. Jde o podrobný výklad poměrů venkovského obyvatelstva- využívá prameny hospodářské povahy jako urbáře, gruntovní knihy nebo katastry. Hlavním předmětem je daňové zatížení poddaných. Množství čísel a tabulek je spojen s civilním výkladem- tedy aby čtenář tento výklad mohl beze zbytku pochopit. Jedinečnost prvého dílu byla v tom druhém nahrazena obecnými typy. Provádí rovněž srovnání se svou přítomností tak, aby čtenář lépe pochopil popisované jevy.

Pekař chce být tedy objektivní, ale kniha má i jakousi výchovnou funkci (ale ne jako Goebbelsovská propaganda o pár kilometrů dále…). Snažil se ve čtenáři probudit lásku k domovu a ke své rodné krajině. Proto je toto dílo možná tak nadčasové a může i dnes oslovit své čtenáře.