P. K. modeling and history web

Československý průmysl stál po první světové válce před několika základními problémy – 1/ bylo třeba překonat hospodářské důsledky WW1 ( k tomu se připojil zmatek nových poměrů ve střední evropě ), 2/ bylo třeba vybudovat novou ekonomiku. České země byly sice průmyslový tahoun Rakouska, ale základem úspěchu byla orientace na trhy v monarchii ( bylo třeba hledat nová odbytiště ). Dále tu byl problém adaptace nových technologických postupů. Byl zde také problém do nové struktury integrovat průmyslově slabší Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Za první republiky jsme byli hodně hospodářsky spjati s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Náš průmysl sice zaostával za vyspělými západoevropskými zeměmi ( podle výše národního důchodu – HDP – nám náleželo 17. místo ), ale převyšoval agrárně založené země střední a JV Evropy. Celkově jsme byli na úrovni středně vyspělých evropských států. Průmysl byl velmi závislý na zahraničních odběratelích. Vzestup průmyslu vrcholil v letech 1925 – 1930, později se v tomto odvětví hospodářství ukázala být velkým problémem hospodářská krize 30. let. K tomu všemu je třeba ještě připočíst složité mezinárodní poměry...

Průmysl hrál v našem hospodářství rozhodující úlohu ( tedy hlavně v Čechách ). Roku 1930 v něm pracovalo dokonce 34, 9 % obyvatel. Průmyslová výroba kryla srále větší procento potřeb obyvatelstva. Zvláštní postaveí mělo strojírenství. Meziléty 1924 – 30 byly konečně do výroby zaváděny nové stroje. Velmi se vyráběly spotřebí přístroje, např. auta, motocykly, rádia. Vznikaly stále nové obory jako např. elektrotechnika, výroba letadel. K tomu ostatně přispívala i celkem dobrá surovinová základna v uhlí ( pro chemičky ), písku ( pro sklářství ), hlína ( z ní keramika ). K tomu se připojovaly tradičnější odvětví v podobě hutnictví, hornictví a dřevařského a textilního průmyslu. Dochází i k hromadnému zavádění mechanizace a automatizace. Roku 1930 dochází v ČSR ke sčítání živnostenských závodů. Průmysl byl rozdělen do 24 odvětví – toto dělení bylo používáno až do roku 1941, kdy jej nahradil německý úzus. Díky neustálým změnám byl značný problém zachytit průmyslovou výrobu statisticky. Největší objem průmyslu zabíralo zpracování kovů ( 17, 1 % ), textilní 15, 7 %, oděvní a obuvnický 12, 4 %, potravinářský 10, 4 %. Ostatní odvětví zabírala poněkud méně např. chmický průmysl. 1, 8 % a sklářský 2, 8 %. Naproti tomu na Slovensku bylo 1. potravinářství. O 2. a 3. místo se dělil kovoprůmysl s dřevozpracujícím průmyslem. Mohla za to nerozviuá industrializace a jiné přírodní podmínky, které byly výhodné zvláště pro některá odvětví ( př. Dřevařství ).

Co se týče hnacích strojů, tak stroje na paliva, ať už tekutá či tuhá, tvořily zpočátku pouze necelá 2 %. K výrobě elektřiny se používaly turbíny. Během 20. let se elektřina stala nejdůležitější položkou. V letech 1929 – 30 se vyrobilo celkem 3, 1 miliard kWh/ rok – z toho v českých zemích se vyrobilo 2, 7 miliardy kWh/ rok. Elektromotor umožnil lepší prostorové uspořádání výroby ( bylo potřeba méně místa ). Ve tradičních průmyslových odvětvích se však ještě nezřídka k výrobě užívalo parního stroje. Vysokou úroveň techniky však prokazovalo hutnictví, strojírenství, chemický průmysl, obuvnictví ( Baťa ) a konfekce ( Nehera ). V Československu bylo poháněno 67 % strojů elektromotory. Např. pro srovnání v USA to bylo podobné – 66 %. U nás jsem však měli ve výrobě ještě daleko větší procento parních strojů a to celých 21, 5 %. Výroba elektrické energie byla menší než v ostatních evropských zemích, např. ještě menší než třeba Itálie. Celkově největší vzestup ve 20. letech vykazovalo obuvnictví. Teď si uvedeme pro příklad několik významných průmyslových podniků:

ŠKODA: Historie firmy Škoda začala roku 1859, kdy hrabě Valdštejn založil v Plznipobočku své slévárny a strojírny. Vyráběly se zde zařízení pro pivovary, cukrovary, doly, parní stroje, kotle, železné mostní konstrukce, zařízení pro železnice atd. Roku 1869 továrnu odkoupil její hlavní inženýr (nastoupil zde roku 1866) Emil Škoda1 za celých 167 642 zlatých. Jeho jméno firma později nese (jako tzv. Škodovy závody). Závod v Plzni přebírá tehdy s pouhými 33 dělníky. Od 1890 se začala orientovat především na výrobu zbraní. V roce 1899 se firma transformovala na a.s. se vstupním kapitálem 25 mil. korun Plzeňská továrna nebyla ale jen zbrojovkou. Stále vyráběla parní stroje, plynové motory, vybavení pro doly, potravinářský průmysl, nejrůznější konstrukce a také získala velkou proslulost při produkci velkých a složitých odlitků pro lodní stavitelství. V té době byla největším průmyslovým podnikem R – U. První světová válka přinesla továrně značnoukonjunkturu. Škodovácké zbraně, zvláště těžká děla a houfnice, se velmi osvědčily na frontách. V roce 1917 došlo v muničce na Bolevci k obrovskému výbuchu, který mimo jiné inspiroval Karla Čapka k napsání románu Krakatit. Konec války a rozpad Rakousko-Uherska však znamenal velkou krizi. Továrna radikálně změnit svůj výrobní program. Po roce 1918 firma rozšířila svůj záběr např. o výrobu lokomotiv, aut, letadel nebo lodí. V té době pracovalo ve Škodovce více jak 35 000 lidí.

Do koncernu se postupně začlenily závody v Praze na Smíchově, v Hradci Králové, Hrádku u Rokycan, Brně, Komárně, Dubnici na Váhom, uhelné doly v mostecké a plzeňské pánvi, významnýakciový podíl koupila Škodovka například v Avii Praha, Omnipolu, Čs. Zbrojovce Brno nebo Kablu Kladno. V roce 1925 do ní byla začleněna dosavadní firma Laurina a Klement. Už ve třicátých letech, v souvislosti se zostřující se mezinárodní situací, rozšiřovala plzeňská Škodovka svou zbrojní výrobu a těsně před vypuknutím druhé světové války činil její podíl v celkové produkci závodu 62 %. Za WW2 byly závody součástí nacistické vojenské výroby ( do Hermann Göring Werke ) -opět se stala hlavně zbrojní a muniční továrnou, ale do výroby byly zařazovány převážně německé konstrukce2. Při náletu spojeneckých bombardérů v dubnu 45´ bylo zničeno přes70 % továrny.

Škodovka za války 1939 -1945

Po mnichovském diktátu a následné okupaci čs. pohraničí prodalfrancouzský koncern Schneider et Cie, vlastnící ve Škodovce výraznou kapitálovou účast, své podíly čs. bankám a 32 % se tak dostalo do majetku Čs. zbrojovky Brno. Oba závody vytvořilyspolečnost německy nazvanou Waffen Union Škoda – Brünn a tu po 15. 3. 1939 násilně pohltil mamutí koncern Reichswerke Hermann Göring. Získáním těchto čs. podniků narostl nacistický zbrojní arzenál až o 25 %. V celém protektorátu ovládal Göringův koncern přes 80 společností, v nichž pracovalo na počátku války 150 000 dělníků. Nacisté vědomi si důležitosti Škodových závodů, vynaložili na rozšíření zbrojníprodukce obrovské investice, rovnající se celkovému objemu investic v koncernu Škoda v letech 1927–38. Už v roce 1941 představoval podíl společnosti téměř 70 % bilančního úhrnu všech strojírenských podniků na území protektorátu. Právě v roce 1941 zhodnotil německý předsedasprávní rady Škodových závodů Dr. W. Voss postavení podniku jako jednoho z nejvýznamnějších, stojícího na stejné úrovni s tak velkými říšskými firmami, jako byly Krupp a Rheinmetall. Základ zbrojní produkce v době druhé světové války tvořila v Plzni munice a děla. Vyráběla se tu např. protiletadlová děla ráže 128 a 37 mm, polní děla a houfnice ráže 150 a 210 mm. Němci zde zavedli výrobu kanónu vz. 37 ráže 88 mm, který se využíval buď jako protiletadlový nebo protitankový. Škodovka dodávala také děla ráže 127 mm pro výzbroj lodí a ponorek a nejrůznější součásti motorů pro letadla a ponorky, včetně obráběcích strojů pro opracování střeliva. Jen v roce 1943 bylo v Plzni vyrobeno 2677 děl různých ráží. Společně s pražskou ČKD se plzeňský závod podílel i na dodávkách samohybných děl a stíhačů tanků Hetzer, konstruovaných na podvozcích čs. tanku LT vz. 38. 72 % válečné produkce závodu tvořila zbrojní výroba, pouze 28 % připadalo na klasické strojní zakázky, ocelové konstrukce, náhradní díly, stroje na výrobu cigaret, elektrotechniku, atd. Zvlášť důležité a preferované zbrojní zakázky byly zahrnuty do tzv. Vůdcových programů. Šlo o zbraně, jejichž výrobu kontroloval s pomocí zvláštních zmocněncůosobně Adolf Hitler. Ve Škodovce se jednalo o protiletadlová a útočná děla, děla pro ponorky a munici. Díky kvalifikované dělnické pracovní síle měla škodovácká zbrojní produkce na svých bedrech kromě výroby ještě ne příliš efektivní opravy uvedených zbraní, výrobu náhradních dílů, ale také např. úpravy výzbroje ukořistěné německými armádami. V roce 1943 bylo ve Škodovce zaměstnáno 36 000 pracovníků, z toho 50 % v přímé zbrojní výrobě. Jednou z nejznámějších českých značek je dlouholeté logo Škody – okřídlený šíp, ochranná známka existující od roku 1923. Symbolizuje rychlost, jeho křídla pokrok a volnost. Oko v křídle poukazuje na přesnost výroby a vnímavost k okolí. Kruh, ve kterém je šíp umístěn, je symbolem jednoty, úplnosti, světa a harmonie. Hodnota loga se odhaduje na miliardy korun. Typickým výrobkem byly lokomotivy. Jejich výroba zde začala R. 1920.

ČKD -Českomoravká Kolben -Daněk, heslo: "Vyrábíme všechno od špendlíku po lokomotivy": Emil Kolben ( 1.11. 1862 -3.7. 1943 ) se narodil v židovské rodině ve Stránčicích u Prahy. Vystudoval v Praze Malostranskou reálku a se skvělým prospěchem elektrotechniku a strojnictví na Německé technické univerzitě. Díky vynikající pověsti získal Gerstnerovo cestovnístipendium a mohl se vydat za zahraničními zkušenostmi -nejprve ve Švýc-VB-FRA , ale zakrátko i do USA. Během delšího studijního a pracovního pobytu v USA (1887 -1892) spolupracoval s T. A. Edisonem, v jehož podnicích nastoupil a v New Jersey to dotáhl až na šéfinženýra.3 Byl i spolupracovníkem Nikoly Tesly. Rozdílné názory Tesly a Edisona na střídavý proud přinutily Teslu odejít z Edisonových závodů. Kolben dál pokračoval v práci a konstrukci strojů na stejnosměrný proud, získal řadu patentů, ale na Teslovy myšlenky nezapomněl. Stále častěji jezdil do Evropy, až roku 1892 přijal místo u prestižní firmy Oerlikon, která se zabývala vývojem vícefázových generátorů. Domů se vrátil s bohatými zkušenostmi. V roce 1896 založil továrnu Kolben a spol. ve Vysočanech, kterou tvořila jedna kancelář a provizorní dřevěná dílna s 25 dělníky. Stroje poháněla parní lokomobila o výkonu 50 koní (35 kW). Jedním z prvních výrobků společnosti byl třífázový alternátor o výkonu 60 kW. Netrvalo to však dlouho a firma se rozrostla na sto dělníků. Roku 1899 se změnila v Elektrotechnickou akciovou společnost. Výrobky ( třífázové elektromotory ) měly odbyt jak na českém trhu, tak především v zahraničí - v Anglii, Francii, Německu, Rusku, Nizozemí i v zámoří. V novém století již vybavila stroji několik elektráren po celých Čechách i Moravě. V roce 1911 navštívil Kolbena v Praze jeho dřívější spolupracovník T. A. Edison. Kolbenova firma se v roce 1921 zfúzovala s Českomoravskou strojírnou a když se k nim v roce 1927 přidala továrna Breitfeld-Daněk, a.s., vznikla známá společnost Českomoravská -Kolben -Daněk, a.s. ( ČKD ).

Zde Kolben se stal vrchním ředitelem a místopředsedou správní rady. Podobný spor jako mezi Edisonem a Teslou, proběhl i na české půdě -mezi Kolbenem (zastáncem střídavého proudu) a Křižíkem (zastáncem stejnosměrného proudu). Spor nakonec vyřešila výhodnost používámí střídavého proudu. Kolben se stal nejvýznamnějším představitelem elektrotechnického průmyslu své doby u nás ( ovšem po 48´ se o něm nesmělo mluvit ). Emil Kolben se také stal zakladatelem firem Pražské továrny na káble v Praze-Hostivaři a Pražské elektroinstalační společnosti v PrazeHloubětíně. Kolben nezanedbával ani vědeckou práci, publikoval v odborných časopisech a nikdy neztratil kontakt s technickým vývojem. Jeho továrny se rozrůstaly a získávaly světový věhlas.

Před válkou měla ČKD již 12 000 zaměstnanců. Přišel však 15. březen 1939. Jako Žid se Kolben musí vzdát všech funkcí v ČKD a následuje nucený rozprodej všech rodinných firem. Přesto že protektorátní vláda žádá výjimku, je v červnu 1943 s rodinou dopraven do Terezína a zde za několik týdnů zemře. Za války byla společnost přejmenována na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a vyráběla hlavně zbraně pro Wehrmacht. Při americkém náletu 25. 3. 1945 byl podnik těžce poškozen.

BAŤA " Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.": Firma Baťa je dodnes jednou z nejznámějších obchodních značek z České republiky, její motto „Obouváme svět“ není příliš nadsazené. Za podnikatelským úspěchem společnosti Baťa stojí právě její zakladatel Tomáš Baťa. Baťa pocházel z rodiny s bohatou ševcovskou tradicí, jeho předkové údajně šili boty již od 16. století. Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně. V deseti letech mu zemřela matka a otec se o dva roky později přestěhoval do blízkého Uherského Hradiště za svou novou manželkou. Tomáš tak přišel o vyučování v češtině, protože v Hradišti byla pouze německá škola. Mladý Tomáš projevoval velký zájem o ševcovské řemeslo a přes zákaz otce odešel ve čtrnácti do Prostějova, aby tam sledoval obuvnické stroje. Po výpovědi se vrátil k otci, ale příliš to mezi nimi nefungovalo a tak se rozhodl z domova znovu odejít. Tentokrát do Vídně. Opět ovšem končí neúspěchem a vrací se k otci, pro kterého pracuje poměrně úspěšně jako obchodní cestující. V Hradišti ovšem opět dlouho nezůstane, spolu se sourozenci Antonínem a Annou si nechávají vyplatit pozůstalost po matce a zakládají ve Zlíně vlastní společnost, ve které zaměstnávají asi deset pravidelných dělníků a zároveň prodávají výrobky samostatných ševců. Po roce fungování se však společnost ocitla v dluzích. Tomáš, který se po odchodu bratra Antonína dostal na místo vedoucího, dřel ve dne v noci, aby dluhy umořil. A nakonec se mu to skutečně podařilo. Baťa usoudil, že obuv z kůže je mnohdy příliš drahá a spousta lidí chodí bez bot, protože si je prostě nemůže dovolit. Nákladnost bot se odvíjela od nízké produktivity ševců – kvalitní boty šili až čtyři dny. Proto začal Baťa v roce 1897 vyrábět tzv. „baťovky“ – výrazně levnější plátěné boty, které se brzy staly hitem. Úspěch baťovek byl takový, že již během tří let začíná Baťa ve Zlíně stavět svoji první továrnu, která měla ještě zefektivnit výrobu obuvi. Nechává do ní dovézt nejmodernější stroje a narůstá též počet zaměstnanců. Ještě v roce 1900 jejich počet překoná stovku. Kvůli bratrově onemocnění tuberkulózou je Tomáš neotřesitelnou hlavou společnosti. V roce 1904 Baťa spolu se třemi zaměstnanci opouští Zlín, aby získal nové zkušenosti ve Spojených státech. Tráví rok v městě Lynn, které je známé svým obuvnickým průmyslem a zajímá se o všechny aspekty americké výroby, která byla daleko industrializovanější než v Rakousku-Uhersku. Po návratu z Ameriky Baťa nejen nakoupil modernější stroje, ale také převzal americké metody marketingu. Jeho obchodní cestující se snaží udat boty kde to jen jde a Baťa rozvěšuje reklamy. Rozhořel se též ale spor mezi Baťou a dělníky v jeho továrně, kteří nakonec vstoupili do stávky. Baťa s nimi odmítl jednat a všechny propustil. Následně musel nabrat novou pracovní sílu z okolního venkova. V roce 1908 zemřel bratr Antonín a Tomáš tedy stojí v čele společnosti zcela oficiálně. Na konci prvního desetiletí dvacátého století vlastní Baťa dvě moderní továrny, zaměstnává přes 300 lidí a jeho závod produkuje 3.000 párů obuvi denně. Během patnácti let tak dokázal zečtyřicetinásobit počet párů, které jeden pracovník dokáže ušít za den. Zároveň musel ale řešit problém ubytování svých zaměstnanců. Z této doby pocházejí typické červené cihlové domy, které dodnes patří ke koloritu Zlína.

V roce 1911 Baťa odjíždí opět do spojených států, tentokráte aby „okoukal“ pásovou výrobu, se kterou měl velké úspěchy v oblasti automobilů Henry Ford. Po návratu do Zlína pak tuto pásovou výrobu úspěšně aplikuje i na produkci obuvi. Následujícího roku se Tomáš Baťa žení s Marií Menšíkovou, dcerou ředitele Vídeňské knihovny. O dva roky později se jim rodí syn Tomáš John. Téhož roku začala i první světová válka, Baťa dokázal využít příležitosti a dodával boty rakousko-uherské armádě (v určitém období dokázal pokrýt až 50% výroby). Podnik v době války vzkvétal, Baťa zakládá též stavební oddělení, cihelnu či elektrárnu. Na konci války tak je zaměstnavatelem pro 5.000 osob. Mír v Evropě však Baťu připravuje o jeho největšího odběratele, rakousko-uherskou armádu. Podnik se na krátkou dobu opět ocitá v krizi, ale se dostává relativně pomalu, a to i přes speciální opatření, jako založení osobních účtů zaměstnanců, kam jim chodila část mzdy, kterou společnost dále používala jako provozní kapitál. Baťa se však nemohl vyhnout ani nepopulárnímu propouštění, na konci roku 1920 již zaměstnává pouze 2.000 lidí. A musí ustoupit tlaku zaměstnanců a nechat je založit nenáviděné odbory. Přes hospodářskou krizi Baťa stále vyráběl a jeho sklady se plnily díky nízké kupní síle obyvatel. Nakonec sáhl k opatření, nad kterým konkurence jen kroutila hlavou – začal své boty vyprodávat za poloviční ceny. Tím si zcela podmaňuje celý český trh s obuví a získává zpět finance, které investuje do další expanze nejen v Československu. Z krize tak podnik i přes propouštění a snižování platů zaměstnanců vychází posílen. A přestože zaměstnance krize musela nutně postihnout, stále se měli lépe než naprostá většina dělníků v tehdejším Československu, především díky Baťově starosti o sociální status svých podřízených. V roce 1923 se Baťa stává zlínským starostou. Ekonomický vzestup firmy s sebou nese i Baťovy další investice do výstavby ve Zlíně, kromě dalších obytných domů buduje i hotel, kino či nemocnici. Na konci roku 1925 zaměstnává Baťa opět více než 5.000 lidí. Pod heslem „Cena je diktátor“ drtí konkurenci, která s jeho nízkými cenami nedokáže udržet krok. Baťa sice nevydělá mnoho na jednom páru obuvi, ale v množství, které produkuje, to znamená velmi slušný zisk. Baťa se též začal starat o to, aby jeho společnosti byla plně samostatná co se týče každého aspektu výroby obuvi. Továrna se tak rozrůstá o další budovy, jako jsou koželužny, gumárny, textilky, chemičky, papírny dřevařské dílny či později punčochárny. Na začátku třicátých let produkují Baťovy závody neskutečných 100.000 párů obuvi denně. V této době se také rodinný podnik mění na akciovou společnost a Baťa začíná zakládat továrny po celém světě, napříkladNěmecku, Anglii, Polsku, Švýcarsku, Spojených státech či dokonce v Indii. Přes hospodářskou krizi se společnosti daří poměrně dobře. Vrcholem Baťovy snahy o samostatnost se stalo postavení filmového studia, ve kterém mohl točit vlastní propagační snímky. Později se z něj staly zlínské filmové ateliéry. Méně známé jsou závody na výrobu letadel, které měly napomoci s transportem zboží či plánovaná železnice, kterou však již Baťa nestihl dokončit.

12. července 1932 nastoupil Tomáš Baťa na palubu svého Junkersu D1608, kterýmhodlal letět do Švýcarska, aby zkontroloval stavbu tamní továrny. Povětrnostní podmínky nebyly dobré a byla hustá mlha, přesto však letadlo vzlétlo. Krátce po startu z neznámých důvodů havarovalo a v jeho troskách našel smrt jak Baťa, tak jeho pilot Jindřich Brouček. Ve své závěti svěřil Tomáš Baťa vedení podniku nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi výměnou za 50 milionů Kč, které byly zčásti vyplaceny pozůstalým, zčásti podpůrnému fondu a 4 miliony získalo i město Zlín. Po svém strýci později převzal vedení firmy Tomáš Baťa junior.