Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lehké opevnění vz. 1937 (typologie, výstavba, výzbroj, výstroj)

25. 10. 2010

Obecná charakteristika pevnostního pásma

Postupem času již objekty staršího typu přestaly stačit po taktické i stavební stránce. Bylo nutno vyprojektovat nový typ lehkého kulometného objektu - l. o. z roku 1937 (o označení v poznámce).3 Tvrzení, že jde o zmenšenou a zjednodušenou kopii pěchotního srubu, není až tak docela pravdivé. Rozhodně bylo potřeba vyprojektovat zcela nové projekty. Linie objektů byla postavena na bočních palbách směřujících do palebné přehrady. Soustava objektů s překážkami tvořila tzv. hlavní obranné postavení (= HOP). Kulometná palba měla vytvořit  pro pěchotu neprostupné pásmo, zárověň se měly postřelovat překážky a zároveň krýt sousední objekt bez nežádoucích hluchých prostorů.4 V lesích byly za těmito účely káceny palebné průseky o šířce 750 cm. Mezi sousedními objekty vznikl tzv. průsek pozorovací, druhý střelecký sloužil k postřelování překážek. Pevnostní pásmo mělo mít obyčejně dva sledy, v exponovaných oblastech i více.5 Celé pevnostní pásmo mělo být za obou mobilizací doplňováno sítí zákopů s okopy pro kulomety a kanóny PÚV. Ke zhuštění palebné přehrady bývaly mezi objekty zakopány kulometné čety. Před samotnou HOP však nebylo vakuum a již na hranici hlídkovaly oddíly SOS. Ty obsazovaly i objekty vz. 36 v předpolí, pokud  byly k dispozici. Na LO vz. 36 se při vedení linie řopíků nebral ohled, takže někde pásmo LO vz. 36 mohlo skončit daleko před linií a někde až v dalekém zápolí. Dále zde bylo několik sledů polních hlídek, které se spolu se SOS měly stáhnout za 1. HOP.6 Vidíte tedy, že samotné pevnostní pásmo se neskládalo pouze ze samotných pevnůstek. K tomu všemu je třeba ještě přičíst různá zvláštní zařízení přímo na hranici.7

Výstavba

Lehké objekty vz. 37 se díky svému množství staly nejtypičtějšími objekty našeho opevnění. Do odstoupení pohraničí se jich podařilo postavit kolem 9600 kusů. Výstavbu vedly Vojenské stavební dozory (= VSD) ze zvláště ŘOPem vybraných důstojníků, kteří byli zběhlí v opevňovacích či ženijních otázkách. Tento orgán vyměřoval jednotlivé úseky a určoval stanoviště a typy jednotlivých objektů. Často docházelo ke změnám nejen v trase objektů, ale i v typech a vypouštění objektů. Vyměřovalo se překvapivě jednoduchými postupy a pomůckami (tzv. typovacím stolem). Stanoviště byla zakreslována (tečkou) s palebnými vějíři (kvůli přehlednosti kreslenými barevnými tužkami) do předtištěných map. Návrhy tras byly schvalovány na Hlavním štábu ŘOPem a velením příslušného sboru (I. sbor). Kontrolovalo se v zásadě vše, např. jakost vody, štěrku, písku, pracovní postupy (a zvláště složení betonové směsi).8

Jedním z pozitivních aspektů staveb opevnění byl fakt, že stavba objektů pomáhala snižovat nezaměstnanost. Dělníci museli být státně spolehliví a držet se pokynů VSD a nadřízených mistrů. Pro dělníky byly vydávány zvláštní průkazky. Stavební úseky byly zadávány civilním stavebním firmám, bylo vypisováno výběrové řízení. Výhodou bylo, že opevnění mohla stavět jakákoliv civilní stavební firma. Firma si měla opatřit suroviny z místních zdrojů: štěrk, písek, vodu a řezivo na bednění. Kovové součásti dodávala vojenská správa.

Podíváme se na průběh stavby objektů.9 Stanoviště i předpokládané palebné směry jednotlivých zbraní musely být vyměřeny co nejpřesněji, což se během stavby  průběžně kontrolovalo. Důležitá byla hlavně orientace střílen. Na místo budoucího objektu se pokládala šablona tvaru objektu, byla vykopána základová jáma - podle odolnosti hloubky 105 - 125 cm. Následovala základová skořápka o tloušky 10 cm (v méně únosném terénu i se speciální mi piloty zapuštěnými do podloží) s distančními patkami o výšce 50 cm vymezujícími výšku podlahy. Od jara 1938 se budování skořápek zrušilo, měly se nově budovat pouze na vlhkých místech (nahradil je výsyp štěrkem). Po vytvrdnutí základů se mohlo přikročit ke stavbě objektu. Bednění se stavělo z ohoblovaných prken tloušťky 33 mm spojených vázacím drátem. Svislé bednění je charakteristické pro sever republiky. Vnější bednění se mohlo po odbednění použít znovu (bylo ohoblované kvůli snazšímu sejmutí). Vnitřní bylo v objektu ponecháno jako tepelná a zvuková izolace a ochrana před odštěpky betonu při zásahu. Ochranná křídla byla bedněna dřevěnými trámky nebo plechovou šablonou. Do připraveného bednění se v přesném pořadí vkládaly připravené armatury. Do bednění z plošiny nad budoucím objektem ve výšce asi 250 cm nad terénem (ta stavbu chránila před deštěm) byl sypán pomocí plechových násypek a v bednění pěchován beton.10 Směs musela být zavlhlá a beton nesměl mít tekutou konzistenci. Zpočátku byl beton míchán lopatami na dřevěných deskách, ale později nastoupila mechanizace v podobě míchaček typu "králík". K dispozici musela být záložní míchačka, aby nedošlo k přerušení betonáže. Hutnilo se ručně, dokud se nevypotila voda. Každý betonář měl svůj určený úsek.11 Současně s armaturami o průměru 5, 10, 15 a 20 mm se vkládaly (až 8 železářů) i další ocelové části (výduchy, střílny, granátový skluz). Po odbednění se tak mohlo poznat, kdo kde udělal chybu a následovaly srážky ze mzdy. Vrstvy betonu se po 15 až 20 cm vrstvě nechávaly zavadnout. Pracovalo se v dvanáctihodinových směnách, 1 směnu tvořilo asi 25 lidí. Dokončení objektu normální odolnosti trvalo kolem 18 hodin (A - 160), objektu zesíleného (A - 160Z) asi 20 hodin. Následovala 14 denní technologická pauza, poté bylo sejmuto vnější bednění. Po 24 - 28 dnech byl objekt kontrolován VSD. Následovalo provedení cementové omítky, stropní izolace, obsypy a maskování. Celkem stavba objektu trvala něco přes 2 měsíce.12

Typologie vzoru 37

Zastavme se krátce i u typologie objektů.13 Nejprve u označování objetků, tedy například na exemplu objektu 184/ 65/ A-180Z (dále poznámka).14 Celkem existovalo 5 typů LO vz. 37 (číslo ukazuje na úhel, který svírají osy střílen). Tedy typ A,15 typ B,16 typ C,17 typ D18 a konečně typ E.19 Toto byly oficiálně zavedené typy a mimoto existovala spousta variant: objekty normální,20 zesílené,21 zeslabené nebo částečně zeslabené či  dokonce částečně zesílené. Dále podle sklonu terénu existovaly objekty rovné (do sklonu terénu 40 cm), šikmé (do sklonu terénu 100 cm, vlevo / vpravo), lomené (do sklonu terénu 150 cm, vlevo / vpravo). Při větších svazích se již zpravidla stavěly objekty dva (D2 a D). Celá typologie tvořila jakousi skládačku, díky níž mohla být linie vedena v téměř jakémkoli terénu. V ojedinělých případech se vyskytovaly i objekty atypické, ovšem vojenská správa se vždy raději přikláněla ke standartním řešením.22 Pokud VSD chtělo přijít s nějakým nestandardním řešením, tak žádost o příslušnou věc musela jít ke schválení na velitelství sboru. U I. sboru se většinou stávalo, že tato řešení byla odmítnuta. Objekty mohly být dále různě upraveny  podle místních podmínek. Například v případě nemožnosti zřízení zemního náspu byla čelní stěna zesílena o 20 cm prostého betonu a prodloužena, aby se zabránilo případnému podstřelení objektu.

Vzhled a popis

Na první pohled upoutají ladné zaoblené tvary objektu. Oblé hrany stěn byly praktické hlavně kvůli rušení stínů a tedy i pro lepší maskování. V provedení N (normální) odolal objekt několika zásahům zásahům z houfnice ráže 10 cm, objekt zesílený vydržel i zásahy 15 cm granátů. Často se od návštěvníků na Muzeu Majdalena setkáváme s překvapením, jak je uvnitř relativně málo místa v protikladu k vnější mohutnosti objektu. Uprostřed týlové stěny je zalomený vchod s dvojitou uzávěrou, první dveře jsou mřížové. Za ohybem stěny se nacházejí 10 mm silné ocelové dveře s uzavíratelnou pistolovou střílnu. Prostor vchodu je bráněn další střílnou na obranu vchodu. Pod ní je nasávání ventilátoru s mřížkou. Dále je možno si všimnout nalevo od vchodu vyústění granátového skluzu23 a výdechů ventilace ve 2/3 výšky objektu. Těmi se zevnitř vytlačoval ručním ventilátorem vzduch znečištěný spalinami ze střelby. Výdechy jsou chráněny trojicí armatur s ocelovou mřížkou. Na boční stěně je ústupková ocelolitinová střílna s odměrem 60º24 pro boční palbu. U zesíleného objektu byly poslední 3 ústupky vymodelovány z betonu. Za mobilizace se střílny zakrývaly dřevěnými okenicemi kvůli utajení. Střílna je ze strany od nepřítele chráněna prodloužením čelní stěny.25 Pokud by tedy nepřítel chtěl  střílnu přímo ostřelovat, musel by bezpodmínečně vstoupit do palebného vějíře. Před čelní stěnou byla na sucho kladená kamenná rovnanina (1m normální objekty X 1,5 m zesílené) jako zesílení k rozložení energie dělostřeleckého granátu. Tomu pomáhal i zemní zásyp ve sklonu 1 : 3, podle svažitosti terénu mohl být i 1 : 2 a 1 : 1. Zásyp pohlcoval výbuchy dělostřeleckých granátů a samozřejmě i objekt maskoval. Po dokončení byl odrnován travními drny. Na okraji stropní desky jsou zapuštěny zatočené háky (různé provedení dle firmy a úseku).26 K nim se obyčejně natahovala drátěná maska, na kterou se pokládal rostlinný materiál. Samotná poněkud křiklavá kamufláž na omítce tvořila pouze základ. Celkový zastírací efekt dotvořila právě zmíněná rostlinná maska. Kolem objektů se prováděla jednoduchá překážka z dřevěných kůlů propletených ostnatým drátem. Ta měla zabránit přístupu k objektu. Z pohledu nepřítele byly objekty velmi dobře maskovány. V dalekohledech se mohly jevit jen jako neškodné pahrbky v krajině. Pro pozorování okolí a někdy i pro optickou signalizaci sloužily zrcátkové periskopy vz. 37, vyráběné firmou Optikotechna Přerov. Periskop vz. 38 s měnitelným zvětšením od firmy Srb a Štys se však již roku 1938 do objektů nedostal a osazován byl až při poválečné reaktivaci.

Podívejme se do samotného interiéru objektu typu A. Po projití zalomeným vchodem se dostaneme do pravé střelecké místnosti. Hlavní je zde ocelolitinová střílna, kam mohly být osazeny lafety 2 druhů,27 nebo zjednodušený závěs pro ZB 26. Otočný bod zbraně byl přímo v ose střílny. Výstřelný otvor byl tak velice malý a obtížně zasažitelný, což bylo důležité z hlediska ochrany obsluhy. Na druhou stranu byl ze střílny velmi omezený výhled (hlavně u kulometu vz. 24 s vodním chlazením). Pod střílnou se nacházela dřevěná lavice s trychtýřem pro odvod prázdných nábojnic. Střílnu bylo možno uzavřít půlovým či celým uzávěrem.28 Součástí lafet byla i panoramatická mapka, kde byl zakreslen terén s orientačními body. Střelec tak mohl pálit i za tmy nebo snížené viditelnosti. Zadýmení terénu nebo tma nemuselo tedy pro obránce znamenat až takový handicap. U stropu se nachází lapače plynů pomáhající odvádět spaliny ze střelby pomocí přetlaku ventilátoru ven z objektu. Na týlové stěně bylo pověšeno ženijní nářadí (krumpáč, lopata, sekera, kosa) pro úpravu okolí. Od roku 1938 byly v podlaze i tzv. žlábky na chlazení hlavní. V každé střelecké místnosti se nacházel zrcátkový periskop. Ve stropě je zabetonována litinová trouba, kam byl zasazen závěs s masivním ocelovým kloboučkem. Pak se zasunula pozorovací vložka se zrcátky a mohlo se pozorovat. Jsou i názory, že periskop pro pozorování okolí nedostačuje. Pravda, je skrz něj vidět celkem málo, ale pro úkoly ke kterým měl sloužit (řízení paleb, pozorování okolí objektu, detekce nepřítele) úplně stačil. Mezi střeleckými místnostmi je pak krátká spojovací chodbička. Zde bylo možno bránit prostor vchodu tzv. vchodovou střílnou (existovaly 3 typy). Zde byl osazen na konzolách ve tvaru „U“ profilu ruční ventilátor s difuzorem poháněný ruční klikou. Pro potřebný přetlak v objektu se mělo dosáhnout 32 otáček za minutu (vznikal přetlak 7 mm vodního sloupce). V případě chemického útoku by musela osádka bojovat v plynových maskách, ventilátory totiž neměly filtry proti BCHL.29 Zde v tomto prostoru měla být i lékárnička, zásoba svíček a petroleje a signální prostředky30 a kbelík, kam měly být za boje konány tělesné potřeby. Levá střelecká místnost je co do vybavení velice podobná, navíc je jen granátový skluz. Je třeba si uvědomit, že v objektech mělo být uskladněno na tak malém prostoru poměrně velké množství materiálu (místo by zabírala i předepsaná dotace munice: celkem 10 až 15 000 nábojů). Vojáci by vybaveném objektu rozhodně moc komfortu a místa neměli.31

Zbraně a výzbroj

Převažovala kulometná výzbroj jako hlavní prostředek v boji proti pěchotě. Citelně však chyběla výzbroj proti tankům. To se řešilo zakopanými kanony KPÚV32 vz. 3733 v mezerách mezi objekty. Další možností boje proti tankům mohl být tzv. průbojný náboj vz. 31. Při dobrých podmínkách se mohlo podařit prorazit slabší místa pancíře nepřátelských obrněných vozidel, což je však dodnes diskutabilní. Poslední a krajní možností byl útok pěšáků na tank zápalnými láhvemi a granáty, ovšem není známo, zda byli pro tyto účeli vojáci vůbec cvičeni. ŘOP samozřejmě řešilo potřebu speciálních objektů pro KPÚV. Vzniklo několik projektů s kódovým označením F, G a H a několik modifikací typu K (pro čelní, boční a šikmou palbu). Do Mnichova tyto objekty zůstaly pouze na papíře, ale postavily se 2 objekty tohoto typu.34 Do budoucna měly být linie těmito objekty doplňovány. Tím se měla podstatně zvýšit palebná síla HOP.35

Konečně ke zbraním použitým v LO. Jednalo se o pistoli vz. 24, která mohla být užita i ve vchodové střílně. Osobní zbraní osádky byla opakovací puška vz. 24, standartní zbraň vojáka, licenčního systému Mauser, vyráběná v Československé zbrojovce Brno. Šlo o zbraň v ráži 7, 92 mm se zásobníkem na 5 ran (zásobována z mosazného nábojového pásku). Celá puška měřila 1100 mm, s nasazeným bajonetem vz. 24 celých 1410 mm. Účinný dostřel zbraně činil kolem 2000 m, úsťová rychlost střely činila 860 m/s. Mimo ppoužití při strážní službě se mohla užít při obraně vchodu nebo nouzově v hlavních střílnách. Od německé pušky Mauser 98k se puška vz. 24 se lišila pouze detailech, jako rovná klika závěru a nadpažbí prodloužené nad nábojovou komoru.36

Nejrozšířenější zbraní v lehkém opevnění byl kulomet vz. 26 (ZB 26), konstruovaný Václavem Holkem na počátku 20. let. Jednalo se o výtečnou zbraň se zásobníkem na 20 nábojů ráže 7, 92 mm. Zbraň fungovala na principu odběru prachových plynů z ústí hlavně. V LO typu A mělo být pro tyto dva kulomety uloženo celkem 10 000 kusů nábojů (8 800 normálních vz. 23, 200 červeně svítících a 1 000 průbojných nábojů vz. 31). Maximální dostřel této zbraně byl 3200 m, účinný 2000 m, kadence 200 ran za minutu. Při delší střelbě se musela hlaveň chladit vodou ve speciální nádržce, která byla součástí lafety vz. 37. Chladící žlábky v podlaze (zřizované od roku 1938) často "nedržely" vodu, proto byl tento způsob chlazení značně nepraktický. Kulomet a jeho varianty byly velmi výhodným exportním artiklem. Britové koupili licenci na výrobu a vyráběli jej modifikovaný pod názvem BREN (zkratka Brno - Enfield). Zbraň byla velmi ceněna po svou funkčnost a vysokou spolehlivost. Vyráběly se různé modifikace pro zahraničí, např. ZB 30 (do Jugoslávie). Ve střílnách byl v září 1938 ZB 26 upnut následujícími způsoby: za prvé improvizací, závěsem lehkého kulometu vz. 26 a nebo do lafety vz. 37 (brněnská). Jednalo se o jedinou kulometnou lafetu do LO, která se v září dostala do objektů. Fungovala na na principu udílení odměru tělem a náměru pomocí vertikálního segmentu. Náměr bylo možno nastavit náměrovým řididlem. Součástí byla panoramatická mapa se zakresleným terénem. Důležitým příslušenstvím kulometu byla plnička zásobníků - sem se vkládaly nábojové pásky - voják čtyřikrát stisknul plničku a měl zásobník naplněn. Byla však i možnost plnit pomocí speciálního přípravku do plničky bez nábojových pásků (tj. nasypat přímo náboje). ZB 26 se používal i v objektech vz. 36, kde se z něj střílelo normálním polním způsobem z dřevěných střeleckých stolů.

Potřeba vedení delších dávek a tvorby palebných přehrad si vynutila v lehkém opevnění použití kulometů tzv. těžkých (na podstavcích). Prvním z nich byl zastaralejší kulomet vz. 24. Jednalo se o upravenou verzi rakouského kulometu typu Schwarzlose. Kulomet užíval stejnou ráži 7, 92 mm. Nevýhodou bylo chlazení hlavně vodou a užití látkových nábojových pásů, které se musely mazat. Při střelbě z polní trojnožky střelec zaujímal typickou pozici vsedě. Hojně byl tento kulomet jako nadpočetný používán v LO vz. 36 a v "řopících" se jak se zdá, tolik neužíval. Šel osadit do brněnské lafety a v budoucnu i do "strakonické" lafety za pomoci nosiče těžkého kulometu (který byl o něco delší než poválečně zkracovaný). Nutnou součástí pro osazení kulometu vz. 24 byla nádržka, odkud se hadičkou sváděla voda ke chlazení. V  případě nutnosti mohla tato zbraň z LO střílet i za pomocí polního podstavce na improvizovaném dřevěném stolku, ovšem s velice omezeným náměrem a odměrem. Tzv. strakonická lafeta  (úplná lafeta l. o. vz. 38) fungovala na principu protizávaží, která byla zavěšená na kladkách u stropu objektu. Jednalo se o lehčí a jednodušší konstrukci. Součástí byla i panoramatická mapa s pružinovým ukazatelem. Ovšem, jak jsem již psali, tato konstrukce se v objektech v září 1938 již objevit nestačila ...

Modernějším typem těžkého kulometu byl kulomet vz. 37. Vznikl ze starší verze kulometu vz. 35. Do l. o. se osazovala verze "pěchotní" s žebrovanou hlavní. Existovala i verze pevnostní s označením "O" s hladkou masivnější hlavní, která byla výhradně instalovaná do pěchotních srubů. Byl vyvinut Československou zbrojovkou v Brně. Stejně jako ZB 26 fungovala i tato zbraň na principu odběru prachových plynů z hlavně. Dosahoval kadence až 500 ran za minutu s účinným dostřelem až 2500 m. Používala se opět ráže 7, 92 mm, kulomet byl zásobován neděleným kovovým pásem po 100 nebo 200 nábojích. Kulomety vz. 37 byly osazovány při nutnosti vedení dalekých paleb (LO vz. 37 E). Zbraň mohla být instalována v objektech vz. 36 stejně jako kulomet vz. 24 a 26. V LO vz. 37 se upevňoval do brněnské lafety vz. 37, v případě nutnosti mohl být postaven na muniční bedýnky, k vedení palby tímto provizorním způsobem se musel zaklínit ve střílně latěmi.37

Zbraní, která se už nestačila objevit, byla kulometná pistole vz. 38 (dobový pojem pro samopal). Šlo o zbraň délky 810 mm a váhy 3,9 kg, zásobovanou bubnovým zásobníkem na 96 nábojů ráže 9 mm s kadencí 200 ran/ min. Byla vyvíjena Strakonickou zbrojovkou. Zkoušky proběhly v červnu a srpnu 1938. Do Mnichova se už nepodařilo ani jednu zbraň dodat (pro ŘOP objednáno celkem 4000 kusů). Objednávka se snížila na 15 již vyrobených kusů, které byly poté vyzkoušeny německou armádou. Jak se zbraň měla uplatnit v LO ? Nasazovala by se především v nepřehledném terénu, kde měla úplně nahradit ZB 26. Do 300 m byla se ZB 26 výkonnostně srovnatelná. Prim hrál i obsáhlejší zásobník. Tato zbraň vyžadovala v kasematě objektu mnohem menší prostor. Osazovat se měla do lafety vz. 38 pomocí speciálních lůžek a navržen byl i speciální odpad nábojnic.38

Důležitou zbraní byly ruční granáty pro použití vně objektu i zevnitř do granátového skluzu. Připadaly v úvahu tyto typy granátů: nárazový vejcovitý granát vz. 21 firmy Janeček. Ten musel být vržen rotující a pro opevnění byl v tomto případě nepoužitelný. Dále granát vz. 34 firmy Škoda byl rovněž nárazový a odjišťoval se před vrhem. Problémem bylo to, že za letu se musela odmotat z granátu měděná páska, aby mohlo dojít k iniciaci zápalky. To bylo ovšem při užití ve skluzu velmi složité. Bylo potřeba zkrátit pásku, aby po vykutálení ze skluzu granát vybuchl. Protože tyto typy se ukázaly jako nevyhovující, byl zkonstruován firmou Ing. Jaroslava Velinského nový granát vz. 38, navržený speciálně pro užití v opevnění, časovaný na 3 sekundy (bylo zjištěno, že pád skluzem granátu trvá 1 - 1,5 sekundy). Granát byl do výzbroje přijat již v dubnu 1938, ale do objektů se nepodařilo dodat ani jediný. Obrana týlu granátovým skluzem tak zůstala víceméně provizoriem. Na jeden objekt se počítalo s jedním truhlíkem ručních granátů po 25 kusech.39

Překážky

Výzkumem a konstrukcí překážek byl pověřen Vojenský technický letecký ústav (= VTLÚ) v Praze a podřízený zkušební ženijní dvůr v Milovicích. V první řadě měla být kolem objektů zřizována tzv. obvodová překážka z obyčejných dřevěných kůlů na jednom konci zašpičatěných, opálených a přípravkem ze špalku stromu vrážených do země. Byla proplétána dvoupramenným ostnatým drátem o tlouštce 2,2 mm. Konstrukce měla zabránit či alespoň zpomalit přístup nepřítele přímo k objektu. Za mobilizace se kolem objektů dělaly nízké překážky ke kterým se přivazovaly prázdné plechovky. Toto opatření znemožňovalo připlížení útočníka a zároveň hlukem plechovek zbavovalo momentu překvapení.40 Dále zde máme překážky intervalové mezi objekty. Tyto překážka tvořily podél linie nepřetržitý pás, který měl být na každém centimetru postřelován. Každá střílna měla ve střeleckém plánu určený svůj úsek překážky k postřelování. V lesních průsecích vedlo hlavní pásmo překážek ve střeleckých průsecích a pozorování mezi objekty se dělo průseky pozorovacími. Při leteckém pohledu charakteristický tvar lesních průseků ve tvaru řetězce nepřátelskému průzkumu mohl prozrazovat, kude vede pevnostní linie.41 Pásmo překážek se skládalo ze dvou typů překážek.42 Lehčí byly typy protipěchotní. Základem byla protipěchotní překážka o šířce 7 metrů z překážkových kolíků z armatury o síle 20 mm zalitými do betonového hranolu o rozměrech 230 x 230 x 400 mm (pevnost betonu zde měla činit 280 kg/cm²). Kolíky byly v překážce vzdáleny 300 cm. Jimi byl proplétán ostnatý drát, ze strany byla konstrukce jištěna kotvením z hladkého drátu o průměru 4,4 mm. Všechny překážky se zřizovaly na místě, veškerý materiál (ostnatý / hladký drát, armatura) dodávala vojenská správa. Stavbu zajišťovala zpravidla stavební firma, které byl přidělen stavební úsek LO. Za mobilizace byla překážka často ve chvatu improvizována z dřevěných kůlů.43 Ve složitějším terému (les) se požívala místo třířadé překážka dvojřadá, někdy i bez kotvení. Dalším typem protipěchotní překážky byl lehký rozsocháč. Šlo o tři kříže z L profilů o délce 800 mm na nosné příčce délky 3 m. To bylo propleteno ostnatým drátem. Výhodou bylo snadné přenášení. Používala se k uzavření komunikací.44 Základním typem protitankové překážky byla překážka typu C ze dvou řad ocelových rozsocháčů.45 Ježky se montovaly na místě, přepravovaly se smontované pouze dva profily, třetí se přišrouboval na místě. Mezi řadami rozsocháčů byla stěna z překážkových kolíků. Celá konstrukce byla ze strany jištěna kotvením stejně jako u protipěchotních překážek. Mnohde byla z důvodu absence KPÚV tato překážka jediným opatřením proti tankům. Za mobilizace bývala překážka typu C zjednodušována o jednu řadu ježků. Dalším opatřením proti tankům byly umělé úpravy terénu, hlavně protitankové příkopy, skopávání svahů nebo řízené zaplavování terénu.46

------------------------------------------------------------------------------------------------

Závěrem shrnutí bychom chtěli dodat, že v září 1938 nebylo pásmo LO hotovo na plných 100 procent těměř nikde, zvláště ne v oblasti Českobudějovicka a Borovanska. Opevnění se zde stavělo opravdu narychlo, což dokumentují i kroniky obcí a dobové dokumenty. Tento stav byl příležitostí pro různé improvizace a iniciativy velitelů. Není třeba závidět našim vojákům, kteří se měli v případě konfliktu bránit útokům nepřítele. Přesto, jaká byla situace, přes veškeré útrapy počasí, ubytování a špatného zásobování je třeba našim vojákům vzdát hold. Šli do věci naplno, zřejmě tenkrát věděli, že bojují za svou svobodnou vlast a demokracii ve střední Evropě. Shrnutí problematiky LO můžeme ukončit citátem z rozkazu velitelství 5. divize z 2. 7. 1938 o nouzovém využití objektů: "Objekt musí být 21 dní po odbednění, aby nedošlo k ohrožení zdraví, obě střílny používatelny a alespoň jedny dveře osazeny".47

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky:

1 Nedávno na webu opevněni.cz i na ropiky.net proběhla velmi živá diskuze o označení lehkých objektů vzorem, tedy jako "objekt vz. 36 či vz. 37". Není zdaleka jasné, zda například LO vz. 37 bylo oficiální značení. Podle diskuzí vypadá, že se nikdy nepoužívalo (resp. je až poválečné). Sám jsem se v pramenech setkal s označením „objekty starého typu“, „objekty z roku 1936“ analogicky z roku 1937 a podobně (lehká / polní opevnění, l. o.).

2 Jedná se o lidový název dle zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). Všeobecně se tyto objekty nazývaly „kryty“, v dobových kronikách jsem se nesetkal s pojmem „bunkr“. Případně se používal pouze pojem „opevnění“. Na rozdíl od názvu „řopan“ (pro pěchotní sruby) a „řopák“ (pro dělostřelecké tvrze), se pojem řopík ujal a používá dodnes. Na Ostravsku byly tyto objekty nazývány „habešany“.

3 Evidentně se používalo jak označení l. o., tak i LO.

4 Hluchý prostor je takový prostor, který není postřelován žádnou ze zbraní objektu či pokryt granátovým skluzem.

5 Například severně od Velešína celkem 3 sledy (srv. kap. 4). Dva sledy se v dobové terminologii nazývaly „čára“, jeden „clona“.

6 Modelový příklad linie LO srv. M. SVITÁK, Boj, s. 34; TAMTÉŽ, s. 36.

7 Pro představu, jak zvláštní zařízení vypadala: J. BENEŠ, Lužické hory, s. 42 – 51.

8 Nejčastěji se uvádí složení betonové směsi: 400 kg cementu „A“, 390 l písku zrnitosti do 10 mm, 300 litrů drti 20–40 mm, 600 l štěrku 40–60 mm a 100 l vody. Při betonáži se odebíraly nějméně 3 zkušební kostky, které se odesílaly na zkoušky do Prahy. Srv. L. ARON, c. d., s. 63. Pevnost betonu v tlaku měla dosahovat nejméně 450 kg/cm².

9 Průběh stavby je výstižně popsán TAMTÉŽ, s. 61 –  65, zde i pěkný plánek staveniště.

10 Například na typ A – 180Z bylo třeba 7 200 kg armatur a přibližně 77 m³ betonové směsi.

11 Betonáři dostávali plat na tu dobu vysokých 5 Kč na hodinu.

12 V roce 1937 se kamufláž prováděla ze skvrn černé, zelené, hnědé a okrové barvy přímo na omítku. Roku 1938 ubyla křiklavá okrová barva. Kamufláž se již tvořila za pomocí barvené omítky. Jsou doklady, že například do černé omítky se přidávaly saze. Na kamufláž nebyl nějaký zvláštní předpis, odvíjela se od okolního prostředí. Kladl se důraz na černé skvrny přes vchod a přes hrany, které pevnůstku opticky rozbíjely. Obyčejně se malovaly černé skvrny přes střílny, které tak byly lépe maskovány. Kamufláž se lišila od oblasti, např. pro Pražskou čáru jsou typické skvrnité pestré kamufláže, naopak na severní hranici se obvykle uplatňovala kamufláž tmavě šedé barvy. Je třeba dodat, že tehdejší kamuflážní barvy byly velice kvalitní-v terénu je možné najit zachovalé zbytky barev i po tolika desetiletích.

13 Pěkně zpracovanou typologii objektů je možno najít v Tomáš FIC, Utajené pevnosti, s. 24 – 25.

14 Tedy: 184 = číslo úseku, 65 = číslo objektu v rámci číslování ŘOP, následuje označení typu objektu. Dodám, že číslem se označovaly úseky stavěné z roce 1938, ty z roku 1937 dostaly kód v podobě písmena a čísla.

15 Dvoustřílnový, v úhlech A - 120 až A - 220, těchto byla velká většina.

16 Pro jednu čelní a jednu boční střílnu, i stranově převrácený, tedy B1 - 80 až 100 a B2 - 80 až 100.

17 Malé jednostřílnové kulometné hnízdo se střechou z vlnitého plechu, stranově převrácené C nebo C2.

18 V podstatě polovina typu A, levá varianta D2 a pravá D1.

19 Vlastně zesílená náhrada za typ C, stranově převrácené provedení E a E1.

20 Síly stěn: čelní stěna 80 cm, strop 60 cm, boční stěna se střílnou 60 cm, týlové stěny 50 cm.

21 Síly stěn u Z objektů: čelní stěna 120cm, strop 100cm, boční stěna se střílnou 80 cm, týlové stěny 80 cm. Cenový rozdíl oproti normálnímu objektu byl asi 20 %, takže bylo doporučeno, aby se s nimi na důležitých místech zvláště nešetřilo.

22 Srv. I. VONDROVSKÝ, Netypické objekty československého lehkého opevnění, Dvůr Králové nad Labem 2005.

23 Jde o litinovou rouru s příklopem, kam byly spouštěny ruční granáty na obranu hluchých prostorů v týlu. Pod GS se obyčejně nachází dopadová deska z plochých kamenů pospojovaných cementovou maltou.

24 Odměr ve vodorovné rovině, náměr ve svislé rovině. Vyráběly se i tzv. „velké střílny“ s větším náměrem do minusových hodnot pro střelbu z prudkého svahu. Někdy bylo improvizováno pouhým vykloněním střílny ve svislém i vodorovném směru za účelem dosažení lepšího výstřelu z objektu. Ústupky ve střílně sloužily k odrážení střel - při hladké stěně střílny by mohly snadno vklouznout dovnitř a zranit obsluhu zbraně.

25 Němci tyto objekty proto nazývali "Ohrenstande“, tedy doslova "ušaté objekty".

26 Ty se vkládaly většinou až po betonáži do připravených „kapes“ a zalévaly se cementovou omítkou.

27 Do objektů se v září 1938 dostala kulometná lafeta vz. 37 tzv. „brněnská“ (Česká zbrojovka v Brně), plánovalo se osazovat kulometnou lafetu vz. 38, tzv. „strakonickou“ ze Strakonické zbrojovky.

28 Půlový se užíval např. při nočních přehradných palbách, kdy střelec nepotřeboval vidět ven a řídil se podle panoramatické mapky. Velký uzavíral střílnu v případě výměny a chlazení hlavně.

29 BCHL = bojové chemické látky. V té době byly nejběžnější např. yperit nebo fosgen. Ve výbavě objektu se měly nacházet tzv. „detekční trubičky“ k odhalení podobných otravných látek, dále asanační pomůcky jako gumové rukavice, vápno a gumovky. Základem protichemické obrany byla plynová maska jednotlivce, kterou měl každý voják neustále u sebe.

30 Mezi ně patřily petrolejové lampy se signálními skly (červené, zelené), kterými se mohlo signalizovat v noci přes periskopy. Dále tzv. signální praporky o rozměru 100 x 80 cm různých barev, které měly být vysouvány na 2 m skládací tyči ven mřížovými dveřmi. Ovšem tyto prostředky se daly užít pouze za ideální viditelnosti. Plánovala se speciální radiostanice pro potřeby LO. Srov. VÚA, MNO - Hl. št. 3. odd.-Taj, č.j. 3352, 1938, Lehká signální souprava pro l. o.-zavedení do výzbroje, 1938.

31 Doporučuji knihu Josef FRANČÍK, Plzeńská čára, s. 86-123. Zde je možné načerpat podrobnější vědomosti a pokochat se archivními výkresy, neboť zde na tomto omezeném prostoru to nelze. Srv. VÚA, MNO - Hl. Št, ŘOP, čj. 8124, Materiální vybavení l. o. pro boj a uložení materiálu-vložka č. 10 "Náčrt vnitřního zařízení, uložení materiálu v obj.", 1938 (z archivu Vladka Váchy, kopie v archivu autora).

32 KPÚV = kanon proti útočné vozbě-dobový termín pro obrněnou techniku.

34 Jeden typu H u Bratislavy, v podstatě jde o zodolněný polní úkryt pro kanon KPÚV. Dnes je zasypán náspem dálnice. Druhý unikát tohoto typu byl postaven ve variantě G (v zesíleném provedení) mezi pěchotními sruby OP - S 11 a OP - S 12 u Opavy. Svým protitankovým kanonem měl postřelovat hluché prostory, které nedopatřením vznikly v palebných vějířích výše jmenovaných pěchotních srubů.

35 Velmi podrobný popis kanonových objektů pro LO zde Tomáš SVOBODA, Československá zeď: stálá opevnění z let 1935 - 1938: průvodce dělostřeleckou tvrzí Bouda, Dvůr Králové nad Labem 1993, s. 28 - 34, i s výkresy jednotlivých typů objektů.

36 K = kurz, šlo o zkrácenou verzi pušky G 98, používané za 1. světové války. Tu si za druhé světové války oblíbili němečtí odstřelovači. Díky delší hlavni byla tato výrazně přesnější než standartní K 98 k.

37 Základní informace možno zde: http://www.military.cz/opevneni/zbrane.html, rovněž zde Charles K. KLIMENT - Břetislav NAKLÁDAL, Slovenská armáda 1939 - 1945, Praha 2003, s. 142-149, dále Miroslav ŠÁDA, Československé ruční palné zbraně a kulomety, Praha 1971. Použití v LO M. SVITÁK, Boj, s. 92 - 114.

38 J. CIGLBAUER, Kulometná pistole vz. 38 (sekce Zbraně na http://ropiky.net/), vloženo 7. 11. 2006.

39 J. CIGLBAUER, Ruční granáty (sekce Zbraně na http://ropiky.net/), vloženo 15. 12. 2007 ; Ruční granát vz.38, ATM (= Armádní technický magazín), č. 7, 1994. I. VONDROVSKÝ,

40 M. SVITÁK, Opevnění, s. 232.

41 Srv. R. LÁŠEK, Vltavská linie, s. 52. Letecký snímek z roku 1949 pořízený VTOPÚ Dobruška ukazuje jasně v pravé části snímku střelecké a pozorovací průseky.

42 Výkresy překážek L. ARON, c. d., s. 145; na s. 150 překážka typu C.

43 M. SVITÁK, Opevnění, s. 230 - 231.

44 Výkres zde Zdeněk KOMANEC – Michal PRÁŠIL, Tvrze československého opevnění 1935-1938: stavebně dokončené tvrze, projektování, stavba, technické vybavení a příslušenství II, Brno 1999, s. 58.

45 Výkres TAMTÉŽ, s. 59.

46 Často se překážky zdokonalovaly přírodními překážkami, například potoky posloužily k přebudování v protitankový příkop - srv. M. SVITÁK, Opevnění, s. 209 ; s. 227, TÝŽ, Boj, s. 75.

47 P. SALÁK , Lehké opevnění, s. 10.