Jdi na obsah Jdi na menu
 


L.O. úseku 182 včera a dnes - Trhovosvinenské listy

2. 11. 2009

Připomeňme si na začátek několik málo souvislostí. Československá republika vznikla 28. října 1918 jako stát s velmi nevýhodnou strategickou polohou- hranice s Německem měla délku 1545 km (po anšlusu Rakouska na jaře 1938 délka vzrostla až na 2103 km), 832 km s Maďarskem a 201 km s Polskem. Jen 201 km s naším malodohodovým spojencem Rumunskem mohlo zůstat relativně nechráněných. První léta byla víceméně klidná, zhoršení nastalo v 30. létech 20.století. V sousedním Německu se roku 1933 dostal k moci Adolf Hitler a stal se říšským kancléřem. Bez ohledu na ustanovení versailleských smluv se začala Třetí říše připravovat na válku a nové získání svého „životního prostoru“. Následně se zhoršily do té doby dobré vzájemné vztahy- naši armádní a političtí představitelé začali tedy pracovat na koncepci obrany státu. Pro obranu republiky se ukázal být nevýhodný její protáhlý tvar, který by se nepřítel zřejmě snažil přetnout ve směru sever- jih, aby tak od sebe oddělil bojující armády. ČSR také musela uvažovat o lidských zdrojích, a těch taky nebyl zrovna dostatek. Důležité byly také možnosti surovinové a materiální. Po posouzení všech alternativ se roku 1935 rozběhla zásadní modernizace armády a společně s ní začala na hranicích výstavba mohutného pevnostního systému (je třeba dodat, že na stavbu bylo vyčleněno přibližně 11 miliard korun a z toho se do Mnichova podařilo prostavět asi 20 ℅, stavba měla být ukončena až v roce 1951).

Přípravné práce začaly již roku 1934, stavba samotná o rok později nedaleko Ostravy. Jako vzor pro stavbu posloužila slavná, leč v tuto dobu už zastaralá francouzská Maginotova linie. Opevnění mělo především zabránit nenadálému vpádu nepřítele, získat čas a umožnit tak čs. mobilizaci- účelem tedy bylo zadržení nepřítele a to nejlépe přímo na hranicích, do té doby, než by nám spojenci přišli na pomoc. V březnu 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako orgán, který dokázal pružně a efektivně řídit výstavbu opevnění. Naše zahraniční politika nebyla příznivá- politicky i vojensky slabá Francie neměla dost sil k pomoci. Ale ani SSSR, ačkoliv to bylo za komunismu předkládáno jako samozřejmost, by nám nepomohl. Jeho akce by totiž byly závislé na Francii, poškodilo by to také Stalinovy pozice vůči Hitlerovi. Veškeré práce ale bohužel skončily rokem 1938, kdy se zástupci Německa, Itálie, Francie a Británie počátkem října v Mnichově dohodli (bez zástupce naší vlády!), že ČSR odstoupí Říši pohraniční oblasti. Naši vojáci se tak museli vzdát bez jediného výstřelu. K 10. říjnu byly tzv. „Sudety“ postoupeny Říši. Republika byla zbavena možnosti se účinně bránit a katastrofa byla dokonána osudného 15. března 1939, kdy byl zbytek území obsazen Wehrmachtem a vznikl tak útvar známý jako Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mahren).

Teď něco k samotným stavbám opevnění, avšak jen stručně, tady na to není místo- mohu ale jen doporučit práce Lubomíra Arona- Československé opevnění a dále knihu Martina Ráboně- Československá zeď. Dnes ale již existuje nepřeberné množství literatury a tak zájemci si stačí jen vybrat. Jako první se od roku 1935 stavělo opevnění těžké. Stavělo se především na severní hranici, kolem Bratislavy a započalo se s ním na Jižní Moravě. Základní jednotkou byl tzv. pěchotní srub- byla to mohutná železobetonová stavba, většinou se dvěma patry. Horní patro bylo bojové, spodní obsahovalo ubikace, strojovnu s agregátem na výrobu elektřiny a filtrovnu. Čelní stěna těchto objektů měla až 275 cm železobetonu. Hlavními zbraněmi byl kanon ráže 47mm, pak těžké kulomety vz.37 a lehké kulomety vz.26- obojí ráže 7,92mm. Připravovány byly i pevnostní minomety ráže 9mm. Nejznámějším muzeem v tomto druhu objektu je například N-S82 Březinka u Náchoda. Nejmohutnějším prvkem se ale staly dělostřelecké tvrze- to byla soustava speciálních objektů (například vchodový objekt, dělostřelecký srub, minometný srub anebo otočná věž se dvěma houfnicemi ráže 100mm) začleněných do linie pěchotních srubů v nejvyšší odolnosti (čelní stěna až 350 cm). Stavěly se na severní hranici- z nejznámějších například tvrz Bouda u Těchonína. Naplánováno jich bylo 15, ale dostavět se jich podařilo jen 5- ale ani ty nebyly plně vybaveny- scházela hlavně výzbroj. Oproti tomu linie pěchotních srubů byla povětšinou zcela plně vybavená a funkční. Celkem se všech těžkých objektů postavilo 267. Těžké opevnění se pro svou finanční náročnost nemohlo stavět všude, začalo se proto budovat tzv. lehké opevnění. Prvními objekty tohoto druhu se staly lehké objekty vz.36 z roku 1936- byly to malé pevnůstky okopírované podle obdobných staveb z Francie. Byly zpravidla umístěny na místech s dobrým výhledem, odkud mohly čelní palbou postřelovat nástupové prostory nepřítele. Stavěly se v typech A,B (2 střílny, liší se pouze odolností) a C (3 střílny, odolnost shodná s typem B). Jejich výhodou byla malá velikost- byly tak obtížně zasažitelné, nevýhodou byla malá hustota palby a také značně velké střílny směrem k nepříteli- zásah do střílny by tak vyřadil celou pevnůstku z boje. Těchto objektů se postavilo přibližně 860. Nejbližší objekt typu C se nachází v Borovanech v blízkosti tratě, bývá též čas od času přístupný. Toto si začala armáda uvědomovat a tak vznikl nový typ pevnůstky- lehký objekt vz.37 z roku 1937, takzvaný „řopík“ (dle zkratky ŘOP). Těchto objektů bylo postaveno kolem 9000, je to tedy nejtypičtější objekt našeho předválečného opevnění, narazíte na ně takřka všude. Stavěly se v 5 typech: A,B byly dvoustřílnové, D v podstatě polovina typu A. Typ C byl malým betonovým kulometným hnízdem s plechovou střechou- ale často byl nahrazován odolnějším typem E. Tyto objekty by pravděpodobně nesly hlavní tíhu útoku. Oproti „šestatřicítkám“ to byl obrovský kvalitativní skok, avšak stále chyběly objekty protitankové. To se za obou mobilizací řešilo kanony zakopanými mezi objekty, do budoucna byly projektovány typy F,G a H, později i lepší objekty řady K- stihly se ale postavit pouze 2 objekty: typu G u Opavy a typu H u Bratislavy. Tyto objekty měly být vybaveny kulomety vz.37 a vz.26- ty byly upnuty ve speciálních lafetách, které umožňovaly přesnou palbu i za mlhy nebo v noci. Všechny objekty byly samosebou doplněny důmyslným systémem překážek, ať už protipěchotních nebo protitankových (složených ze známých rozsocháčů, Němci nazývané „českými ježky“)

Teď se už konečně dostáváme k zmíněnému úseku 182. Původně měla sice být jižní hranice opevněná pouze objekty vz.36, ale „anšlus“ Rakouska všechno změnil. Díky tomuto rozhodnutí máme řopíky i u nás v jižních Čechách (bohužel na Budějovicku jich zbylo pouze 5, na Třeboňsku jen 3). Úsek 182 byl součástí tzv. 1. hlavního obranného postavení zhruba na čáře Klatovy- Staré město pod Landštejnem ( to celé patřilo do I. armádního sboru). Na západě navazoval úsek 181 Římov, na východě pak pokračoval úsek 183 Borovany. Úsek 182 Ostrolovský Újezd (dříve Ostrov u Českých Budějovic) byl zadán 14. června 1938 firmě bratří Stašků z Trhových Svinů- tato firma měla zadáno celkem 90 objektů, do mnichova se však podařilo vybetonovat pouze 62, což jsou přibližně 2/3 z celkového počtu. Velitelem vojenského stavebního dozoru zde byl major pěchoty František Frimmel. Stavba úseku šla velmi pomalu- firma měla málo kvalifikovaných dělníků a navíc i jiné zakázky. Stavbu komplikovala i výstavby silnice Strážkovice- Ostrov, která v tu dobu právě probíhala- to rozhodně dopravu materiálu na staveniště neulehčovalo. Proto byl celý rozsáhlý úsek rozdělen na 2 části: na 182a (ta byla ponechána bratrům Staškovým) a na 182b (ta připadla firmě Svoboda a Malý). Zjednodušila se tak doprava materiálu, pro část 182a byl navážen nadále ze stanice Borovany a pro část 182b ze stanice Trocnov.

Nyní se dostáváme k popisu celého úseku. Část 182a probíhá téměř celá za říčkou Stropnicí, která spolu se strmými svahy z předpolí linie tvořila ideální protitankovou i protipěchotní překážku. Linie, většinou tvořená 2. sledy pevnůstek, probíhala ze 3/5 lesním porostem, přitom však objekty měly velmi dobrý výhled.Linie se táhla od borovanského mostu (nedávno opraven) podél Stropnice ve dvou sledech až po samotu U Berana. Tehdy tam byl mlýnský náhon k Borovanskému mlýnu, proto byly překážky vedeny na poloostrově mezi Stropnicí a náhonem. Poté následuje zákrut říčky a dostáváme se k samotě U Štroblů. První sled kopíruje tok říčky a druhý je asi 100m za ním (jednotlivé bunkry byly od sebe vzdáleny 100 až 200m), stejná situace pokračuje až za Ostrolovský Újezd. Tato část úseku je vlastně nejzajímavější, neboť se zde dochovalo nejvíce objektů, i když odstřelených. Mezi léty 1939-45 byly tyto objekty mimo „Sudety“ zcela zničeny- Němci se totiž báli případného využití objektů povstalci- měly být tedy rozstřelovány náložemi (po 50kg tritolu na objekt). Rozvalené stěny pak byly dál zpracovávány pomocí náloží- dále byly vybírány armatury a ocelové části, které měly být odevzdávány okupační správě. Objekty se zde zachovaly ve stavu po prvním odstřelu- pracovní čety totiž postupovaly z konců úseku a už se kvůli konci války prostě nesešly. Proto se zde některé ocelové části zcela ojediněle dochovaly do dnešních dnů. Stavebně zajímavý byl objekt č.24. Byl totiž postaven pod příkrým svahem ke Stropnici a tak měl týlovou stěnu krytou 4,5 m dlouhou chodbičkou s 30cm silnými stěnami proti zasypání objektu. Dále byl v objektu č.2O zabetonován obráceně granátový skluz (tedy záklopka se otevírala seshora- osádka objektu by měla při boji radost…). Dále linie pokračuje v jednom sledu za Stropnicí až k osadě Veselka, kde přibývá kvůli otevřenému terénu i druhý sled.

Zde se taky díky blízkosti domů dochoval jediný objekt tohoto úseku, a to č.33 typu A-140Z. Jistě někteří z vás postřehli, že v tomto objektu je provozováno muzeum opevnění. Na příkladu tohoto objektu bych chtěl trochu popsat objekt vz. 37. Číslo 140 znamená úhel rozevření palebných vějířů střílen. Tento objekt je v zesíleném provedení, tj. čelní stěna 120cm, strop 100cm a týlové stěny 8Ocm kvalitního železobetonu. Objekt má dvě do strany mířící střílny (tzv. depresní, pro střelu z kopce, byly zřejmě zaměněny s vedlejšími objekty mířícími do koryta Stropnice), které jsou ze strany od nepřítele kryty krycími „uchy“. Pokud tedy nepřítel chtěl ohrozit střílnu, musel vstoupit do palebného vějíře střílny. U stropu jsou zapuštěny háky, sloužící k natažení drátěných masek, do kterých byl vplétán rostlinný materiál kvůli maskování. Vchod do objektu v týlové stěně je lomený a má dvojí uzávěru- mřížové a pancéřové dveře. Vchod je navíc bráněn vchodovou střílnou. Objekt má dvě kasematy pro boční palby- v každé střílně měla být speciální lafeta s osazeným kulometem. Nad střílnou se nachází lapač zplodin, který jímal plyny z vystřílených nábojek- ty byly vytlačovány přetlakem ventilátoru ven výdechy zplodin (ty měly mřížky proti vhození granátu). Pod kulometem bývala tzv. střelecká lavice, kam padaly vystřílené nábojnice. Každá střelecká místnost měla ve stropě osazený zrcátkový periskop vz.37 pro pozorování okolí. Ve spojovací chodbičce mezi kasematami se nachází už výše zmíněný ventilátor na ruční pohon, kterým byl do objektu nasáván čerstvý vzduch. V objektech bylo po betonáži ponecháno vnitřní bednění- to pak sloužilo jako tepelná a zvuková izolace, také chránilo osádku před odštěpky betonu při přímém zásahu. Obě střelecké místnosti jsou co do vybavení stejné, jen v levé přebývá tzv. granátový skluz. Měl sloužit pro výhoz granátů ven z objektu- ústí ven otvorem v týlové stěně, pod kterým je zpravidla dopadová deska. Toto jednoduché zařízení bylo velmi účinné, v případě že by se nepřítel snažil ukrýt za týlovou stěnou. Mezi objekty měly být překážky obojího druhu, každý bunkr měl mít navíc vlastní obvodovou překážku z dřevěných kůlů propletených ostnatým drátem. Ještě něco málo k objektu č. 33- tento objekt nebyl odstřelen, zřejmě po protestech místních občanů. Byl tedy alespoň zneškodněn zabetonováním. Po válce využíván jako kryt CO (civilní obrany), dále byl dán do užívání místním, kteří zde dokonce skladovali zemědělské plodiny. V 90. letech zde měl muzeum pan Duchoň, to se tehdy řadilo mezi nejlepší v republice. Dnes tam sídlí kolega Josef Frýba- sice to už není takové jako ve „zlaté éře“, ale i přesto si myslím, že je zde dost k vidění. Pravá místnost je vybavena do improvizovaného stavu v roce 1938, levá pak pro zpestření situována do stavu německé pevnůstky kdesi na Siegfriedově linii. Celkově tedy muzeum stojí za návštěvu, i když je některými kolegy-bunkrology kritizováno.

Teď ale zpět k úseku 182. Od Veselky linie pokračuje směrem k Želízkovu mlýnu- jsou zde opět 2 sledy. Panují nejasnosti kolem osudu objektu č.45, který měl být podle pamětníků odstřelen až někdy v 6O. letech. Trasa pak postupuje v jednom sledu až pod Pašinovice. Zde začíná část 182b, linie překračovala silnici Římov-Komářice. Šlo převážně o volný terén bez vodních překážek, pouze u Malše byl les asi v délce 1km. Nakonec se v části 182b stihlo postavit pouze 7 objektů (tedy č.83-90). Z této části se dodnes takřka nic nedochovalo, byly nalezeny jen jámy se zbytky betonu v lesním úseku této části.

Jak to tedy v úseku 182 vypadalo v roce 1938? Úsek zřejmě nebyl moc obranyschopný (možná pouze improvizovaně)- objekty byly nedávno vybetonované, neměly ani maskování, v linii byly také určité mezery. Doloženo je pouze maskování komařických řopíků pytli od cementu. Jistě nebyly osazeny lafety ani periskopy- možná pouze ventilace (někde dochovány konzole pro osazení ventilátoru) a granátové skluzy. Tento obranný úsek měl obsadit 1.pěší pluk Mistra Jana z Husi z Českých Budějovic. Na závěr malá zajímavost- most u Veselky měl být, stejně jako ten borovanský, odstřelen destrukční četou- snížila by se tak rychlost postupu nepřítele. Nutno podotknout, že v případě úplného dokončení, by se na tomto úseku fronty asi klasický německý „blitzkrieg“, tak jak ho známe z tažení do Polska nebo do Francie, nekonal.