P. K. modeling and history web

Obecně
Mlýn (latinsky "mola", německy "Mühle") byl známý již od 2. st. před n. l. Ve starověku se však nedočkal masivnějšího rozšíření (zřejmě i díky snadné dostupnosti lidské síly). Čas mlýnů přišel až se středověkem. K jejich masivnějšímu rozšíření došlo v Evropě až během křížových válek. Do Čech se vodní mlýn dostal později. Je třeba poznamenat, že některé mlýny mají již středověký původ. Nadání Břevnovského kláštera Boleslavem II., kde se zmiňují mlýny a vodní náhony na Vltavě se datuje již k roku 993 (sama listina pochází z mladšího opisu ze 13. st.). Jistější zmínky o vodních mlýnech u nás pochází z počátku 12. stol. O rozšíření mlýnů se u nás pravděpodobně zasloužili hlavně benediktýni. První zmínka o mlýnu v Úněticích pochází z roku 1125. O mlýnu Sázavského kláštera máme zmínku z letopisů Kanovníka Vyšehradského z roku 1140. Dalšími mlýny disponoval Břevnovský klášter, klášter v Kladrubech a v Louce, špitál sv. Jana v Praze, Vyšehradská kapitula, kapitula ve St. Boleslavi aj.

Vodní mlýn je stejně jako hamr zařízení poháněné tlakem proudu vody. Vodní energie je přes vodní kolo přenášena na hřídel (pozn. zeď s vodními koly se nazývá návodní). Během vývoje vzniklo mnoho konstrukcí vodních mlýnů. K jejich základnímu rozdělení mlýnů slouží místo přívodu vody na mlýnské kolo:
* na horní náhon (na horní vodu), kdy voda dopadá na mlýnské kolo shora, lopatky mají vanovitý tvar, jejich funkcí je udržet vodu při rotaci kola co nejdéle (tj. polovina kola je zatížena tíhou vody, druhá polovina je prázdná, což způsobuje jeho rotaci)
* na dolní a střední náhon (dolní a střední vodu), kdy proud vody teče pod kolem, kde pohání lopatky, které pracují na principu "obráceného vesla"
Další rozlišení je dle polohy vodoteče:
* nábřežní – kolo na spodní vodu ve vodoteči, mlýnice na břehu toku
* kůlový – stejný jako předchozí, ale mlýnice stojí na kůlech při břehu
* lodní – celá stavba spolu s mlýnicí je přímo na 2 plovoucích lodích
* s náhonem – umělým, s kolem na vrchní/střední/spodní vodu, nebo později turbínou
* rybniční – pod hrází rybníka, voda na kolo vede potrubím nebo žlábkem
* potoční – přímo na vodoteči, kolo na vrchní vodu
Čím je tedy vyšší rozdíl výšek hladin mezi dodávkou vody na kolo a odtokem, tím je vyšší výkon stroje. V případě vodních mlýnů bylo obvyklejší budování kola s horním náhonem (tj. tam kde to bylo možné). Horní náhon efektivněji využívá energii vody (ale naopak vyžaduje mnohem větší převýšení).

K obvyklým částem mlýnů patří zejména tzv. vodotechnické stavby, zajištující přísun vody. Do dnešní doby nám dokazují um sfvých stavitelů. Bylo potřeba vybrat vhodně místo k založení jezu, trasu náhonu v malém spádu, místo retenční nádržky, vhodné umístění samotného mlýna a odpad vody. Mezi tyto stavby patří tzv. přívodní kanál (= náhon), který začínal jezem. Na malých tocích vzdouvala vodu jen malá kamenná zídka nebo pouze kmeny (i za cenu každoročních oprav). Náhon musel vytvářet co největší výškový rozdíl, neboť právě ten určoval výkon vodního motoru. Často byly potřeba náročné zemní práce (i lámání skal). V propustných terénech bylo potřeba tzv. "vyfutrování jílem". Důležitou součástí náhonu byly i tzv. srážky, kterými se odváděla přebytečná voda zpět do toku. Důlečitou částí byly vantroky, před nimi byl náhon nad mlýnem ukončen prahem se stavidly. Poté následoval tzv. vantrokový žlab a jalový žlab (odváděl přebytečnou vodu od kola přímo do odvodní strouhy). Konstrukce vantrok byla odvislá od typu od počtu vodních kol. Odvodním kanálem voda odtékala od kola.
Protože pro funkci vodního mlýna je potřeba převýšení hladin, nešlo jej postavit kdekoliv. Zpravidla mlýn lze nalézt v místech, kde je koryto strmější. Naši předkové byli velmi vynalézaví v nalézání vhodných míst, protože i tam, kde je dostupné relativně velké převýšení, jeho využití na mlýnském kole vyžaduje zbudování nákladných dlouhých přívodních a odpadních kanálů, případně jezu. Obecně se dá říci,že čím strmější je na daném místě tok, tím kratší mohou tyto kanály být. V případě mlýnů na malých vodních tocích (potoky a malé říčky) mletí často vyžadovalo větší průtok vody, než byl dostupný v daném vodním toku. V takovém případě bylo nutné budovat retenční rybník, který zadržoval vodu v čase, kdy se nemlelo. Mlýn tedy nelze v žádném případě chápat jako samostatně stojící objekt, ale spíše jako celistvou a často velmi rozlehlou technickou soustavu.

Mimo mletí obilí byla vodní kola používaná i k pohonu mnoha jiných zařízení. Vodní kolo se často používalo i k pohonu pil, zejména k podélnému řezání klád na prkna. Vodní kolo se také často používalo ve středověkém hornictví k čerpání vody z dolů či k zdvihání rudy. Hamr je v podstatě strojní kovárna, kde se vodní kolo používalo ke zdvihání obrovského kladiva (tzv. kobyly s toporem = násadou), kterým se kovaly z kusů kujného železa rozměrné výkovky. Hamry se obecně dělí na dvě skupiny dle způsobu svého pohonu:
* chvostové – pracuje jako dvojramenná páka, kladivo je kolmo na hřídel vodního kola
* nadhazovací – pracují jako jednoramenná páka, topor je rovnoběžně s hřídelí kola
Na jihu Čech byly rozšířené tzv. nářaďové kovací hamry, které zde fungovaly až do 50. let 20. století. Vyrábělo se zde zejména nářadí pro lesní a polní práce. Obyčejně měl hamr 2 – 3 vodní kola (1 pohánělo kladivo, další brus, ještě jedno případně měch). Nejzásadnější část hamru byl již zmíněný topor, který se i přes pečlivý výběr dřeva a jeho příčné i podélné okování často po několika měsících lámal. Díky vibracím musela být také konstrukce hamru značně masivní.

Mlýny v době modernizace

* 19. století
Je potřeba si uvědomit, že prakticky do 19. století bylo vodní kolo jediným zdrojem mechanické energie (pokud nepočítáme sílu lidskou nebo zvířecí). Pokud bylo potřeba mechanizovat nějakou práci, prakticky nebyla jiná šance než se usadit v blízkosti vodního toku a zřídit si vodní kolo. Vodní mlýny tehdy rozhodně představovaly jeden z odrazů pokroku ve strojírenství. Někdy modernizace narážela na problém konzervativnosti mlynářů, přičemž až po jejím potlačení mohl být mlýn opět konkurenceschopný. Na venkově tomu ovšem bylo jinak, zde byl mlýn důležitý pro zdejší rolníky a ostatní mleče. Důležitým faktorem zde byla i vzdálenost, neboť tehdy byly pouze koňské potahy. Díky stálém okruhu mlečů, tradici a doplňkové výrobě tak mnoho mlýnů vydrželo až do poloviny 20. století jen s nejnutnějšími úpravami. Dále si musíme uvědomit, že v průběhu 18. a zejména 19. století se na našem území začal rozšiřovat parní stroj, který byl schopen vodní kolo nahradit. Navíc nebyl vázán na vodní tok, takže bylo možno stavět různá zařízení dále od vodoteče.

Mezi lety 1785 – 1790 se z Virginie začínají šířit tzv. "umělecké mlýny". Šlo o 4 až 7 patrové budovy. V Čechách se měly údajně objevit roku 1842, od roku 1850 to byla běžná věc. Menší mlýny na toto složení přecházely až koncem 19. st. V případě těch úplně nejmenších se toto složení vtěsnalo i do původních dvou pater. Pokud byl však mlýn větší, z původních dvou pater bylo nutno v případě uměleckého složení počet pater navýšit. Uvádí se, že od konce 19. století více než polovina mlýnů díky tomu mění svojí podobu (a často to bývaly na vsích první vícepodlažní budovy !). Od 40. let 19. st. se postupně začaly rozšiřovat mlecí kameny z francouzského sladkovodního křemence, které obilí drtily a řezaly, namísto původních pískovcových, které jej spíše roztíraly (pozn. v RU je od r. 1866 vyrábí firma Hübner – Opitz Pardubice).

S procesem zprůmyslnění se začalo postupně modernizovat i zařízení mlýnů, např. v podobě tzv. "válcových stolic" (ty se měly objevit v r. 1876 v Praze). Co se týče kola, tak dřevěné kolo zůstávalo na mnohých provozech až do poloviny 20. st. Ovšem postupně byly potřeba silnější vodní motory, takže docházelo k nahrazování dřevěných částí kovovými (menší opotřebení). Začaly se také objevovat první turbíny (1832 Fourneyronova, 1837 Henschelova, 1849 Francisova). Posledně jmenovaná se u nás užívala zdaleka nejvíce (vyráběla ji f. Prokop Pardubice). Na menších tocích stačily turbíny menšího typu (Bánků a Dupla), často si je mlynáři pořizovali samovýrobou. Zajímavé byly také tzv. parní mlýny (1842 Žacléř, Slaný). Benzínové motory působily tehdy spíše jako doplněk při nedostatku vody. První elektrické mlýny se začaly objevovat pravděpodobně kolem začátku 1. světové války.

Od konce 19. století si tak mlynář mohl vybrat k modernizaci z desítek zdokonalených strojních zařízení. Často se objevovaly inzeráty a docházelo k soupeření firem (pozn. v našem regionu působily f. Julius Shralandt a spol a Union a. s. se sídlem v Českých Budějovicích). Firem a dílen na přestavby stále přibývalo. Na druhou stranu zkušenější mlynáři si často přestavěli svůj mlýn v umělecký svépomocí (zakoupili si stroje a za pomoci zaměstnanců je namontovali). Jednodušší vybavení se vyrábělo dle vzorů. Ovšem i tehdy měli sekerníci stále co dělat, jejich práce bylo potřeba mj. při opravách spádových trubek, stavidel nebo lávek.

* Stavební řešení
Na vnější vzhled mlýna má vliv hlavně pohon vodní energií a větrem. Důležitá byla také jistá výstavnost mlýna, dokládající mlynářovo sociální postavení. Často se zde projevovaly i módní architektonické vlivy, na venkově se velmi často projevovala lidová architektura. Často jde sledovat i uplatnění mlynářské symboliky. Na funkci mlýna samozřejmě mělo vliv již výše popsané řešení ohledně spádu vody a rozdílu hladin. Dále bylo potřeba zajistit možnost zajetí pro povozy z jedné strany mlýna na úroveň mlecí podlahy. Pokud se mlýn nacházel ve vsi, tak zpravidla neměl umělou vodoteč (tj. byl přímo na vodním toku). Většinou však mlýny bývaly na samotách. Typickým znakem byly mj. i dveře do dvora na úrovni 1. patra kvůli sešupování pytlů přímo na vůz mleče. Z důvodů časté modernizace zařízení tak bývaly mlýny nejvíce přestavované domy na vesnici. Mohlo tomu být nejen díky lepší ekonomické situaci mlynářů, ale i např. i díky postupné zkáze dřevěných konstrukcí.

Provoz mlýna mohlo narušit mnoho faktorů. Mezi nejvýznačnější se počítaly (jarní) povodně, kry po zimě, blesky a oheň (většina mlýnského zařízení byla dřevěná, v úvahu je třeba vzít i tření dřevěných součástí !). Zrušení mlýna mohla mít také na svědomí změna výroby, nebo dokonce i konkurence mezi mlynáři. Na vině mohla být i silná koncentrace výroby v již zmodernizovaných mlýnech (mlýny nestačily držet krok). Původní funkci mlýna mohla také narušit pozdější přestavba na elektrárnu. Mlýny mohly zanikat i při stavbách vodních děl nebo těžbě surovin.
Okolí mlýnů již tehdy bývalo velmi malebné a to nejen díky vodní hladině a šumění vody přes jez. Potok v okolí mlýna doplňovaly často různé mostky, sochy, kříže a kapličky. Mlynáři v těchto artefaktech viděli ochranu před neštěstím, zloději nebo povodní a zároveň tak dávali najevo svému sociálnímu okolí svou víru a postavení.

* 20. století
Tento proces byl dovršen v první polovině 20. století s elektrifikací, která s konečnou platnosti vytlačila využití vodní síly. V průběhu 19. a 20. století byly vynalezeny různé druhy vodních turbín, které dokázaly energii vody využít mnohem efektivněji (srv. výše). Některá zařízení s vodním kolem byla modernizována nebo konvertována na malé vodní elektrárny. Během 2. světové války docházelo k hromadnému rušení mlýnů. Mlynáři byli také často vězněni pro černé mletí. Od 50. let zanikalo mnoho malých mlýnů díky mletí ve "velkomlýnech".

Mlýny dnes
I v dnešní době je třeba přiznat mlýnům a dalším vodním stavbám jejich osobité "genius loci". Mimojiné také tvoří významný doklad o minulosti našeho venkova. Důležitá je pro nás nejen budova mlýna, ale i související vodní dílo nebo zbytky původní výroby – jako např. již nepoužívané mlýnské kameny (v blízkosti mlýna, na zápraží, nebo jako dlažba). Důležité postavení mlynářů dokládá i různá mlynářská symbolika a také tzv. "vodní cejch" (pozn. také "normální znamení", jednalo se značku vymezující nejvyšší vzdutí vody, jaké měl mlynář povolené). Tento nyní již poměrně vzácně nacházený prvek má řadu různých podob od železné skoby přes vytesanou značku v osazeném kameni až po plechové prvky osazené ve fasádě. Někdy stavbu mlýna také znehodnocují nevhodné přístavby. Ale mnoho mlýnů je zachráněno jejich dnešními majiteli nebo potomky původních, kteří je využívají k bydlení nebo k rekreaci. Některé vodní stavby jsou i rekonstruovány. Významný podíl zde má samozřejmě památková péče, která některé vodní stavby prohlašuje za národní kulturní památky (i nemovité).
-------------------------