Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vodní stavby na Trhovosvinensku XIV. - „Rychle na svět, rychle ze světa...“ aneb Hlubučkovy hamry na Doudlebsku

Po delším čase jsem se rozhodl zde na PKhistory webu zeditovat legendární Hlubučkův text z roku 1951 Hamerníci a sekerníci na Doudlebsku, resp. zatím pouze jeho první pasáž o hamrech, neboť ta se z převážné části zabývá právě hamrem Sýkorovým popsaným zde na webu. Část věnovaná sekerníkům je také velmi působivá, sugestivní je zejména popis sekerníkovy práce na základě tehdejšího vyprávění pana Jana Vávry (*1887). Důležitý zde byl prý zejména správný výběr dřeva (akát nebo dub rostlý "na pažitě"). O potřebě přesnosti při práci měli prý sekerníci zvláštní pořekadlo: "Musí být navlas. Ale ten vlas nesmí být nikdy šest palců dlouhej !" Starý sekerník si také tehdy vzpomněl na jednu půvabnou písničku:

"My jsme mlynářský chasníci, my umíme řezat špalíky.

Bez sekyrky a bez pilky, jen když jsou hezký holčičky.

My jsme mlynářský chasníci, my meleme žito, pšenici.

Ať je voda anebo ne, jen když se to dobře mele.

Jen když je hezká mlynářka, tak se mele bílá vejražka..."

Originální dokument najdete prezenčně v Jihočeské vědecké knihovně a také jemně pozměněný v publikaci Kovářství včera a dnes na s. 3-9. Zde jsou přepsány také Hlubučkovy další texty o svinenských pilníkářích a pilařích a vše je doplněno barevnými Hlubučkovými kresbami. Text z roku 1951 má poměrně velkou dokumentační a hodnotu a je i sugestivním a romantickým líčením dnes až na výjímky zaniklého řemesla. Onen text je zřejmě dodnes badatelům inspirativní, neboť v publikaci Městys Besednice z roku 2010 je v kapitolce o Sýkorově hamru přepsán s drobnými úpravami takřka BEZE změn a to prosím BEZ uvedení zdroje (kopie z PDF posloužila jako základ této edice, zde uvádím zcela původní znění originálu).

Dodejme, že ještě ve zprávě Národního technického muzea z roku 1963 se o Sýkorově hamru uvádí, že „technické zařízení včetně nářadí, bylo kompletní a v uspokojivém stavu.“ Jen jedno ze tří vodních kol prý bylo na střední části osy bucharového kola poškozeno. V té době již byl také poškozen kryt vantrok a také odpadový kanál měl opravitelné šrámy.

křížový odkaz k Hlubučkovi Drobné sakrální památky v okolí TS 1
Karel HLUBUČEK, Hamerníci a sekerníci na Doudlebsku: dvě vymírající řemesla (rukopis), Trhové Sviny 1951.
Kovářství včera a dnes, České Budějovice 2013.
František SCHUSSER, Městys Besednice 1910-2010, Besednice 2010.

Dále již tedy dobový text s obrázky:

hl1.jpg

Tak, jako na Doudlebsku při každém kroku objevuje půvabné obrázky z minulosti historik stejně jako folklorista, nachází tu technik k svému úžasu ještě poslední živoucí ukázky, jak se vyrábělo železné zboží dříve, než běžící pásy továren nahradily těžkou a úmornou práci hamerníků či vodokovářů, kteří ještě na sklonku 19. století a začátkem tohoto století zásobovali celý kraj svými výkovky od radlic, motyk a seker až do obyčejných skob.

Stejně jako bezpočet koncovek "...schlag" v dřívějších německých jménech četných samot či malých vsí v jižním cípu Trhosvinenska značí cestu prvých výrobců železa v tomto kraji, lesních kovářů, kteří tu káceli dřevo pro své milíře, tak nacházíme tu na starých mapách při každém potoku označení "hamr".

Ve své době převratný vynález vodního kladiva, které dalo poprvé oddechnout kovářově ruce s těžkým perlíkem, namáhané k úmoru, dal jim vzniknout při mnoha podhorských bystřinách. Všecky, až na tři, již zanikly, ale tyto zbývající uchovaly se dodnes schopné provozu a ještě pracují: Sýkorův pod Dobrkovem, Buškův pod Lníštěm (pozn. aut kresba dole) a Kudrlův pod Rejty u Trhových Svinů.

k-005.jpg

Nejstarší z nich je hamr Sýkorův (pozn. aut. kresba dole), umístěný v údolí potoka mezi Plachovým mlýnem pod Dobrkovem a silnicí z Trhových Svinů do Besednic, poblíž Douchova háje se známou skupinou balvanů s obětní mísou. Rod Sýkorů sídlí tu již několik generací, téměř dvě stě let, v nichž zděděné řemeslo přecházelo vždy na některého ze synů a další zakládali nové hamry ve vzdálenějším okolí aneb se do takových přiženili.

k-006.jpg

Zvenčí vypadá tento hamr jako prostá, stará, trochu rozměrnější stodola, uvnitř však je to živoucí exposice technického muzea. Vše je tu začouzeno od otevřené kovářské výhně, mimo pár nevelkých okének vniká sem světlo jen vraty a z vikýře střechy mezerami mezi trámy půdy. Klady hřídelů a pák připomínají v tom šerosvitu trochu středověkou mučírnu, měchy zas zaprášená chrámová zákoutí u starých varhan. Ohniště vypadá tak trochu jako tavící pícka alchymisty, u níž chybí jen tyglíky a křivule. Jen decimálka poblíž něho dotvrzuje, že se tu neváží drahé kovy na kventlíky a drachmy, nýbrž hrubé kusy železa. Nic se tu neblýská hlazenými hranami továrně vyrobeného náčiní - všechno ze dřeva i železa má hrubý, neleštěný povrch, tak, jak to vyrobila lidská ruka nástrojem nejprostším a nejjednodušším.

Vlastní vodní kladivo, buchar, je asi tři metry dlouhá, hrubě „po sekernicku“ otesaná kláda vyztužená kovanými železnými pásy. Na svém konci nese důkladnou železnou palici tvaru přihrocené cihly, vážící hodně přes dva metráky. Druhý, snížený konec klády brzdí o hřídel vodního kola, hustě pokrytého omšelou zelení mechů, kterou stále osvěžuje voda, proudící ze stružky.

Hřídel kola je mohutný válec síly lidského těla, do něhož je vtlučeno několik silných, velkých, hrubě kovaných hřebů. Ty tvoří výstupky, které při otáčení hřídele, poháněného vodním kolem stlačují v pravidelných přestávkách nižší konec klády, na níž je upevněn buchar. Tím se buchar zvedá, aby při povolení tohoto tlaku dopadl zase na kovadlinu bez každé námahy ruky hamerníkovy.

Dopady bucharu na kovadlinu, střídající se v rytmu, jak malým pootočením hřídele tlak na kládu nastoupí či povolí, mají pravidelnost tikotu hodinek, ale hřmotí jak malý hrom. Záleží jen na neomylnosti dlouhaletého cviku i mnoha generacemi vrozené i vypěstěné zručnosti hamerníka, aby rozžhavený kus starého kola, kolejnice či jakéhokoliv masivního železa, drženého v dlouhých kleštích vlastní výroby, posouval na kovadlině pod bucharem tak hbitě, aby údery těžkého bucharu zformovaly ho v žádoucí výkovek. Tak vyrábí v ohlušujícím hřmotu a za mocného sršení jisker rádla i držadla pluhu, brány, všechny druhy kování na selské vozy, sekery, motyky, rýče, kladiva, dřevorubecké pořízky atd.

hl2.jpg

Výrobky hamerníků nemají stříbřitě lesklý povrch továrních výlisků z běžícího pásu, protože jsou opracovány pouze hrubým brusem jednoduché, ale zajímavé konstrukce, jakou ukazuje kresba: Na horní konec silné klády, upevněné na podstavci, sedne si hamerník, vlastní tíhou stlačuje ho k točícímu se kamennému brusu, přitiskuje tak k němu vychladlý výkovek, určený k vybroušení. - Hrubší vzhled hamernického výrobku je arci mnohokrát vyvážen jeho bytelností. Sáhl-li ve městě kupec v železářském obchodě raději po hladkém, v továrně vyrobeném kladivu nebo sekeře, kupci z venkova, cenící si spíše trvanlivosti, vyhledávali odedávna na všech výročních trzích výhradně zboží od vodokovářů. - Sami hamerníci mají o továrně vyrobených sekerkách a jiném zboží pořekadlo, trefné i humorné zároveň: „Rychle na svět, rychle ze světa...“

Rozmach tovární výroby železného zboží hamerníkům zle konkuroval snazší i levnější výrobou, ale venkov zůstával jim stále věren. Zato válka přinesla hamrům slavné oživení jejich upadávajícího řemesla. V době, kdy už dávno vyprázdnily se všecky železářské velkoobchody v městech a ani skobku nekoupil jsi bez lístku na železo, vyhledávali hamerníka lidé ze široka daleka jako jedinou spásu v případě nutné potřeby. Vždyť ten měl někde v tmavém přístěnku pořád ještě kus doslouživšího vagonového kola či kolejnice, které přetvářel v nové motyky a rýče, či cokoliv jiného bez pomoci hutí a vysokých pecí. Stačilo jen posunout páku s dřevěného trnože na tyči a uvolnit vodní kolo, rozdmýchat výheň ohniště - a ten malý zázrak v době válečného, vázaného i svázaného hospodářství se přece podařil. A ta malá pomoc v době velké nouze byla stejně krásná jako cenná.

Hamerníci arci už vymírají a vymřou. Jen přímo neuvěřitelná láska k řemeslu, děděnému v celých generacích, kus samotářství, které vytvořil stálý pobyt v odlehlých údolích při bystřinách právě tak jako únava sluchu od stálého hřmotu vodního kladiva a velká osobní skromnost a nenáročnost udržuje pár posledních při práci - a ta těžká dřina uživí je ještě jen s doplňkem z vlastního polního hospodářství. Se svíčkou v ruce bys ovšem nenašel dnes v pravé poledne učně, který by se chtěl této lopotě věnovat a místo všeho pohodlí dělníka ve velkém závodě šel na půl ohluchnout do odlehlé samoty při potůčku, kde poslední hamry vyzpěvují k bublání své životadárné stružky píseň svého kladiva.   

Výlet k Sýkorovu hamru pod Dobrkovem, nejstaršímu a nejrázovitějšímu ze tří zbývajících na Doudlebsku, s fotoaparátem, kamerou či skizzářem v ruce je už jen procházkou do minulosti, která se tu jen jakoby zázrakem nerozloučila s námi aspoň ve svých posledních ukázkách živého technického muzea.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA